Výčitky svědomí mohou být tak silné, že je nakonec člověk neunese.
Na to, že je Radim, můj manžel členem mysliveckého sdružení, jsem si za ta léta zvykla. Musela jsem si ostatně tehdy jako holka z města, která se provdala na vesnici, zvykat na spoustu složitějších věcí. Naštěstí jsem to i s Radimovou pomocí zvládla.
Vychovali jsme syna a dceru a zpětně si uvědomuji, jak je dobře, že žijeme na venkově, nedaleko lesa. A náš život by nejspíš pokračoval šťastně den za dnem, kdyby se jednoho podzimního dne nestalo něco hrozného.
Tentokrát se vrátil brzy
Jako dlouholetý myslivec si samozřejmě Radim nikdy nenechal ujít podzimní hony. Pro mě to obvykle znamenalo to, že z takové akce přijde někdy pozdě v noci, protože po honu bude s kamarády slavit. A také změnu jídelníčku, do kterého přibyla nějaká ta zvěřina.
V den, kdy se stalo to neštěstí, se ale Radim objevil nečekaně brzy. Hned jsem na něm viděla, že je něco špatně. S ničím se netajil. Řekl, že hned na začátku honu omylem postřelil jednoho z kamarádů, kterého museli odvézt do nemocnice.
Překonala jsem první šok a ptala se opatrně, jak se to stalo. Radim mi nešťastným hlasem vylíčil, jak poté, co se myslivci rozdělili, zaslechl šramot v nedalekém houští.
Zamířil tam a bez uvažování vystřelil – teprve když mačkal spoušť, uvědomil si, že mohlo jít o člověka. Byla to bohužel pravda. Měl ale při té neopatrnosti a tragickém omylu i štěstí. Střela zasáhla jeho kamaráda jen do nohy.
Museli ho odvézt do nemocnice, na místo přijela policie a Radima po prvním výslechu budou čekat ještě další.
Měnil se mi před očima
Uplynulo pár týdnů a zdálo se, že všechno dopadlo lépe, než mohlo. Kamarádovi se noha rychle zahojila a mému manželovi jeho ukvapenost odpustil.
Radimovi sice hrozilo trestní stíhání za ublížení na zdraví, ale podle našeho známého právníka mohl dostat v nejhorším případě jenom podmínku. Také v mysliveckém svazu přímo nehrozilo, že by ho vyloučili, i když svoji zbraň raději Radim odevzdal.
Jako žena, která po jeho boku prožila více než dvacet let, jsem ale viděla, jak moc ten výstřel zahýbal jeho sebevědomím. Doposud to byl chlap, na kterého jsem se mohla spolehnout v sebevíce těžké situaci a který se do budoucnosti díval vždy jen optimisticky.
Tváří v tvář svému pochybení si najednou přestal věřit. Moc o tom nemluvil, i když jsem se ho snažila rozpovídat. Viděla jsem ale, jak strašně ho ten tragický omyl trápí. Začala jsem se o něho trochu bát. Jak se později ukázalo, vnímala jsem to správně.
Moje intuice ho zachránila
Čím dál tím víc byl Radim zasmušilejší. Takového jsem ho předtím vůbec neznala. Navenek jsem se chovala, jako by se nic nedělo, ale dávala jsem na něho nyní větší pozor, což se nakonec vyplatilo.
Radim přestal chodit mezi myslivce a okolní přírodě se vyhýbal obloukem. Proto mi jednoho dne bylo krajně podezřelé, když jsem ho spatřila, jak po delší době míří k lesu. Intuice spojená s obavami mě přinutila, abych Radima sledovala.
Zamířil kolem kraje lesa k jednomu posedu. Tak nějak samo mi došlo, že chce udělat nějakou hloupost. Utíkala jsem lesem, abych mu nadběhla. Když jsem se mu pak postavila do cesty a podívala do očí, bylo mi vše jasné.
Radim se zoufalstvím v hlase přiznal, že chtěl ukončit svůj život. V kapse měl dopis na rozloučenou. Nic jsem mu neřekla, můj pohled byl dostatečně výmluvný. Přistoupila jsem k němu a objala ho. Potom jsem ho vzala za ruku a odvedla zpátky domů.
Později se mi omluvil a postupně se dal do pořádku. Kdybych si ale Radima bývala včas nevšimla, kdo ví, jak by to dopadlo!
Tereza P. (48), Vysočina