Říká se, že bolesti duše jsou horší než bolesti těla. Ten, kdo to poznal na sobě, to může potvrdit.

Co si vzpomínám, tak tísnivé nálady a pocity jsem mívala už v dětství a v dospívání. Tehdy netrvaly naštěstí nijak dlouho, takže jsem je brala jako normální smutek, který občas na člověka přijde.

Vdala jsem se, poměrně šťastně, vychovávala jsem dvě bezproblémové děti a své občasné úzkostné stavy jsem přehlížela. Asi to byla chyba.

Začalo to po bratrově smrti

Všechno se to naplno rozjelo tehdy, když jsem se dozvěděla, že můj mladší bratr Ondra je vážně nemocný. Bojoval už delší dobu se zdravotními problémy, které neřešil a doktoři mu zjistili rakovinu v pokročilém stádiu.

Měla jsem Ondru hodně ráda a velice se mě to dotklo, tím spíš, že se ženil daleko později, než jsem se já vdávala a tak jeho děti byly ještě malé.

Celá rodina a příbuzenstvo jsme si prožili smutné a drsné období, během kterého bylo stále více jasné, že to nedopadne dobře. Ondra zemřel jednoho dne v nemocnici ve spánku. Na jeho pohřbu jsem se zhroutila. Od té chvíle už jsem nikdy nebyla v pořádku.

To, co jsem v sobě léta dokázala potlačovat díky dobrým životním podmínkám i vztahům s lidmi, dostalo volný průchod. Manžel i obě dospívající děti to nejprve přičítali zármutku nad bratrovou smrtí.

Když ale uplynulo půl roku a já se z apatie a smutku stále nemohla dostat, tak i oni pochopili, že mám problém.

Musela jsem odejít z práce

Nechala jsem se přesvědčit k tomu, že jsem navštívila psychiatra. Dostala jsem nějaké prášky. Jak jsem zjistila, nic neřešily, jenom mě utlumovaly.

Zvládala jsem normální rodinný provoz, ale připadala jsem si, jako bych to nebyla já – jako by mezi mnou a světem ležela hustá a stěží proniknutelná mlha. Nikdy jsem se neusmála, z ničeho jsem neměla radost. Nechutnalo mi jídlo. Vyhýbala jsem se lidem.

Do práce jsem dál chodila, ale dělalo mi to čím dál větší problémy. Postupně jsem dělala chyby i v běžných administrativních úkonech. Nakonec jsem raději dala výpověď, s tím, že si najdu něco jednoduššího, nějakou ruční práci.

Nastoupila jsem do jedné firmy jako uklízečka, ale i tam jsem se jednoho dne zhroutila a nebyla jsem schopná dělat vůbec nic.

V těžkých chvílích při mě naštěstí dál stáli moji nejbližší, i když mě současně trápilo, jak jsou bezradní z toho, že mi nedokážou pomoci.

Napadaly mě černé myšlenky

Připadala jsem si stále bezmocnější a odevzdanější. Měla jsem dny, kdy jsem se dokázala postarat o domácnost a pak přišly takové, kdy kolem mě všichni chodili po špičkách. Nepomohly ani další návštěvy psychiatra.

V jasných chvílích jsem se ptala sama sebe, jestli to takhle se mnou bude už napořád. A občas mě napadaly i ty nejčernější myšlenky: jestli by nebylo lépe, kdybych život, který mě už netěší, raději sama dobrovolně ukončila.

Vymyslela jsem si dokonce takovou „pojistku“: koupila jsem si několik sad prášků na spaní a ty jsem si schovala. Věděla jsem, že kdykoliv můžu jít, spolykat je a pak už jen ztratit vědomí a odejít. To byly týdny, kdy mě moje deprese dostaly na úplné dno.

V jednom slabém okamžiku jsem se s těmi sebevražednými sklony svěřila dceři. Ta si to nenechala pro sebe. Společně se synem i manželem mě přinutili, abych šla na nějaký čas do léčebny. Dnes vím, že chtěli zabránit tomu, abych provedla hloupost.

Tehdy jsem to brala tak, že se mě chtějí zbavit, což mému stavu nepomohlo. V léčebně po prvních pár těžkých dnech mě začali dávat dohromady. Každý den za mnou chodily nějaké návštěvy. Jednoho dne mi promluvila do duše švagrová.

Řekla mi, že Ondra, než zemřel, o mně často mluvil. Přál si, abych byla šťastná alespoň já, když jemu to osud odepřel. Zní to možná divně, ale tahle věta mi nakonec pomohla.

Úplně v pořádku ještě nejsem, ale po dlouhé době trápení zase žiji normální život a to je pokrok.

Petra K. (47), Kroměříž