Bylo mi jednadvacet a vymetala jsem všechny tancovačky a bály v širokém okolí, na rozdíl od Martina, který tanec srdečně nenáviděl.
Ten večer ale zrovna pršelo a on se s kamarády přesouval z lokálu do lokálu, jenže tam už měli zavřeno. Bylo teprve lehce po půlnoci a nikomu z party se nechtělo domů. Táhli městem, až přišli na to, že v jednom z kulturáků se ještě plesá.
Po krátké slovní potyčce s pořadatelem, který poukazoval na jejich nevhodný oděv, se ocitli v poloprázdném sále, koupili si flašku a zvědavě se rozhlíželi po okolí. Tehdy se naše oči střetly.
Rozhodl se, že mě získá
Později líčil, že se pevně rozhodl, že mě musí oslovit, ale nevěděl jak. Měla jsem tanečního partnera a seděla u velkého stolu s mnoha veselými přáteli. Zvolil tedy mimořádně nešťastnou metodu, číhal u dámských toalet.
Divila jsem se, proč se chová takto zvrhle, když by s normálním seznamováním zjevně neměl problémy. „Zmizte, nebo zavolám pořadatele,“ zasyčela jsem. Vypařil se jen zdánlivě, ale protože stále kroužil kolem, zaslechl od někoho mé příjmení.
Tak se nakonec přece jen dopátral telefonního čísla. Byla z toho láska na celý život, nebo to alespoň tak vypadalo.
Svatby jsem se nedočkala
Šest let jsme spolu chodili. A když jsem už téměř s jistotou čekala žádost o ruku, přišla studená sprcha. Požádal o ruku, to ano, ale úplně jinou dívku.
Znali se jedinou noc, jenže ona během ní otěhotněla. Na svatebním oznámení, kde stálo jeho jméno vedle jejího, bylo na rubu napsáno: Promiň.
Nejlepší kamarád
Čas pak utíkal jakoby v mlze, bylo to spíš jakési bezčasí. V jednatřiceti jsem se vdala za svého tanečního partnera Tomáše, který se mnou byl shodou okolností na onom památném plese, kde jsem poprvé uviděla Martina.
S Tomášem jsme se znali odmalička, chodili jsme spolu do tanečního kroužku od školních let. Byl to můj velký kamarád a skvělý společník. Ale prostě, jak říkám, jen kamarád.
Když jsem přišla o Martina a bloumala časem i prostorem osamocená, zahořklá a zraněná, řekl mi, že je do mě odjakživa zamilovaný.
Ukázal mi černobílou momentku ze školní družiny. Zubila jsem se do objektivu, copatá okatá holčička v krátké sukýnce, malý Tomášek stál vedle a očividně okouzleně na mě civěl. Bylo nám asi sedm. Ta fotka mě přesvědčila.
Vyměnili jsme můj miniaturní byt za větší, narodily se nám dvě dcery. Naši byli Tomášem nadšení. „Vždycky jsem doufala, že byste se mohli vzít,“ jásala máma. „To je tak hodný kluk. Lépe sis nemohla vybrat, holčičko.“
Táta mu naopak vyčítal, že s ním nechodí do hospody. Ale na to Tomáš nebyl, daleko raději zveleboval náš byt. I já jsem si v duchu blahopřála, že jsem se nechala vytáhnout ze své duševní bažiny způsobené Martinovým podrazem a přemluvit se ke svatbě.
Nebylo vzornějšího manžela a otce, než jakým byl Tomáš. Cítila jsem hlubokou spokojenost a netušila, že na mě čeká zkouška, a když v ní neobstojím, úplně všechno zničím.
Stál pod naší lampou
Pátá lampa zleva. Někdy jsem nedokázala se tím směrem nepodívat. Tam jsme se vždycky scházívali. Když si na někoho zakážete myslet, myslíte na něj tím spíš.
Deset let uteklo od našeho rozchodu, zrovna jsem spěchala domů zamračeným deštivým podvečerem. V jedné ruce nákup, v druhé bonboniéru pro tchyni k narozeninám, a jako už tolikrát jsem stočila oči k páté lampě zleva.
Někdo tam stál, zahalen do stínů natolik, že byl k nerozeznání. Vysoká štíhlá postava. Přinutila jsem se zrychlit krok. Jen přelud, divná hra stínů, přesvědčovala jsem se. Za mnou rychlé kroky. Ohlédla jsem se a už jsme si hleděli do očí.
Jako kdyby mě někdo očaroval
Deset let jsme se neviděli. Ale ano, mám se skvěle, odpovídala jsem na jeho dotazy. „Zato já,“ otočil oči v sloup. „Dávno jsem rozvedený.
A myslím na tebe ve dne v noci.“ Tato jeho slova mi stále zněla v hlavě, když jsme blahopřáli tchyni k narozeninám. Jako kdyby mě někdo očaroval. Nespala jsem, nejedla, hubla. Četla básně.
U mzdové účetní nevídaný jev. Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil, mumlala jsem ze spaní. Ve škole jsme se to učili nazpaměť. Byla jsem ztracená.
S hlavou v oblacích
Scházeli jsme se skoro každý podvečer, pokaždé jen tak na půl hodinky, aby to nebylo nápadné. Vybavoval si dokonce, i co hráli tehdy dávno na plese.
„My dva,“ řekl Martin, „spolu budeme žít, to se vsaď.“ Polilo mě horko. „Zapomínáš, že mám dvě děti,“ hlesla jsem. „Budu je mít stejně rád jako tebe,“ ujistil mě.
Byla jsem rozhodnutá
Po skoro deseti měsících závratné radosti i nepopsatelného trápení přišel ten den, kdy jsem slíbila, že doma všechno řeknu. Měla jsem to promyšlené. Odejdu z bytu jen s kufříkem, všechno připadne Tomášovi, auto i chata, nebudu chtít nic.
Děti uvidí, kdykoli si zamane. Bude si je brát na víkendy, na dovolené, chodit pro ně do školky, cokoli si řekne, bude předem splněno. To je přece velkorysé, nebo ne? Dala jsem dcery spát, zavřela televizi a řekla, že si musíme promluvit.
Napsala jsem jen „promiň“
„Nebude ti vadit, když u toho budu spravovat loutku?“ řekl Tomáš. Lepil princezně utržené vlásky a rozmotával zašmodrchané nitě, s jejichž pomocí hýbala rukama.
Dívala jsem se, jak maže holou hlavu loutky lepidlem a oči se mi naplnily slzami zoufalství. „Cos chtěla?“ zajímal se a soustředěně zkoumal zamotané nitě. „To nestojí za řeč,“ vypravila jsem ze sebe.
Třásly se mi ruce, když jsem si brala kabát a vlekla se nocí k Martinovu bytu. Ani jsem nešla nahoru. Jen jsem napsala na papírek třesoucí se rukou „Promiň“ a hodila ho do schránky.
Alice K. (59), Louny