Nikdy jsem si nemyslela, že se mi dostane pomoc od nadpřirozených sil. A přece se tak stalo!

Do pětapadesáti let jsem byla zdravou ženou. Hodně jsem sportovala, netrápily mě žádné problémy. Byla jsem realistkou, a když jsem se občas s kamarádkami bavila o vyšších tajemných silách, tvářila jsem se spíš pobaveně.

Potom se můj život po zdravotní stránce změnil. Začala jsem mít velké bolesti nohou. Zaskočilo mě to. Najednou jsem nemohla dělat věci jako dříve. Od lékařů jsem se dozvěděla, že by mi mohla pomoci operace.

Váhala jsem, zda ji mám riskovat, ale bolesti spíše nabíraly na síle a tak jsem se rozhodla, že ji podstoupím. Pomohlo to ale jen na půl roku, pak se vše vrátilo do toho nepříjemného stavu.

Život už nebyl tak pěkný

Tehdy už jsem pochopila, že změny v mém životě jsou patrně nezvratné a já se budu muset mnoha věcí vzdát. Stáří na mě začalo doléhat s plnou silou. Chůze mi dělala velké problémy. Musela jsem si brát na procházky hůl a připadalo mi to ponižující.

Zkoušela jsem si představit, jaké to bude například za deset let a vůbec se mi to nelíbilo. Do práce jsem dál chodila, ale tak trochu jsem záviděla kolegyním v mém věku, které chodily normálně. Já jsem se například musela vzdát své oblíbené turistiky.

Nemohla jsem na ostatních žádat, aby na mě brali ohledy, a sama jsem se neodvažovala nikam vydat. Manžel mi – tak jako ostatně celý život – se vším pomáhal, dokonce i vařil. Těch bolestí mě ale zbavit nemohl.

A nebylo v jeho silách nahradit mi sebevědomí z minulosti ani mě uklidnit před obavami z toho, co přijde.

Byl to okamžitý nápad

Snažila jsem se přes léto být co nejčastěji venku, ale bylo to občas utrpení. Málokdy jsem došla tam, kam jsem dojít chtěla a domů jsem se vracela šíleně unavená. Měla jsem z toho čím dál větší strach.

V duchu jsem si kreslila nejhorší možné scénáře, třeba že zůstanu nakonec odkázaná na invalidní vozík. Dostávala jsem prášky proti bolesti, ale zabíraly jen částečně.

Další operace, kterou mi lékaři doporučovali, jsem se obávala, protože jsem už nevěřila, že by mi mohla pomoci.

Jednoho dne jsem čekala v parku nedaleko kostela na kamarádku. Ta mi poslala textovou zprávu, že se nejméně o půl hodiny opozdí. Ani nevím jak, ale napadlo mě zajít do kostela a poprosit nějaké anděly, aby se nade mnou slitovali.

Nikdy jsem nebyla věřící a nemodlila se. Tentokrát jsem ale byla rozhodnutá to udělat.

Nechtěla jsem tomu uvěřit!

Vešla jsem pomalu do kostela. Uklidnilo mě, že uvnitř nikdo nebyl. Asi bych se trochu ostýchala před cizími lidmi. Posadila jsem se na kostelní lavici a zavřela oči.

V duchu jsem si představovala, že se spojuji s nějakým univerzálním dobrem, které lidem pomáhá, ať už má jakékoliv jméno.

Prosila jsem o pomoc, abych se mohla pohybovat tak, jako předtím. V jednu chvíli se mi zdálo, že mnou projel nějaký blesk, zatmělo se mi před očima, a když jsem je otevřela, kostel byl na pár vteřin prozářený světlem. Vstala jsem a vracela se do parku.

Další den ráno jsem se probudila s obvyklým strachem, jak se postavím na nohy. S překvapením jsem zjistila, že se cítím tak dobře, jako už dlouho předtím ne. Téměř všechna bolest, která mě takovou dobu trápila, zmizela!

Nemohla jsem tomu uvěřit, jenže to skutečně byla pravda. Dala jsem si ten zázrak do souvislosti se včerejší modlitbou v kostele. A věřila jsem, že mě opravdu dobré síly vyslyšely a pomohly mi. V dalších dnech jsem pak podvědomě cítila obavy, že se bolest vrátí.

Cítila jsem ji ale pouze občas, když jsem se příliš unavila. Moji blízcí to nechápali, ale měli radost společně se mnou. Já jsem o své návštěvě kostela nikomu neřekla, píšu to až nyní po letech. Třeba to bude inspirace pro nějakou čtenářku s podobnými problémy.

Jiřina B., (58), Plzeň