Když jsme se s Petrem vzali, říkala jsem si, že povedeme pohádkový život.

Byli jsme tak zamilovaní, že to nedokážu slovy popsat. Věděla jsem, že budeme v jeho dvoupokojovém sídlištním bytě žít nějakou (kratší) dobu s tchyní.

Ale byla jsem ubezpečena, že jen dočasně, protože maminka se přestěhuje do domečku na venkově, který pro ni Petr rekonstruuje.

Je to domek po jejích rodičích a maminka tam bude nejšťastnější. Nechci vypadat jako cynik, ale nepřála jsem si nic jiného, než aby to už bylo. Tchyně měla svéráznou povahu. Nezapomenu na naše společné Vánoce.

Bývala bych se tak těšila! Kdybych je trávila jen s Petrem, bylo by to úžasné. Ale s „maminkou“ jsem málem přišla o rozum. Uklízela jsem jako šílená, bylo mi však jasné, že v očích nekompromisní tchyně není žádný úklid dost dokonalý.

Vše po mně kontrolovala. Přišla třeba ke knihovně a řekla: „Jsi si jista, že jsi tu utírala prach?“ Odpověděla jsem: „Naprosto.“ Ona na to:

„Proč tedy ta knihovna vypadá, jako kdyby patřila nějakému bezdomovci?“ Upekla jsem dvacet druhů cukroví, což byl na třiadvacetiletou ženu podle mě slušný výkon.

Tchyně přejela mísu s dobrotami očima a suše povídá: „Proč jsi toho upekla tolik? Ty mě chceš zabít cholesterolem? Přeješ si snad, abych dostala žlučníkový záchvat?

Nebo abych přibrala a umřela na infarkt?“ Darovala mi knihu Nebezpečný svět kalorií, zřejmě aby mě upozornila na to, že nemám postavu víly.

Nevím, jestli je vhodné dávat někomu pod stromeček zrovna takový dar, ale tchyně takhle neuvažovala. Na Boží hod jsem šla do kostela, zapálila svíčku a vyslovila přání: Pane bože, dej, ať se bába konečně odstěhuje.

“ Říkala jsem si, že pánaboha takovým bezbožným přáním možná naopak rozčilím a tchyně zůstane v našem dva plus jedna navěky. Ale člověk nikdy neví. Vyslyšel mě, je hodný a laskavý. Tchyně chodila do kostela pravidelně, a co se nestalo.

Právě v tom svatostánku, kde jsem vyslovila přání, se seznámila s nějakým vdovcem. Pravda, musela jsem ještě přežít jeho návštěvy a hlavně vaření a uklízení před jeho návštěvami, kdy tchyně kontrolovala i prach na římsách.

A tam je prach vždycky. A když jsem před servírováním oběda nenahřála talíře, div ji netrefil šlak. Musela jsem dokonce sehnat i gramofonovou desku s Moravankou, kterou děd zbožňoval. Při jejím poslechu jsem málem zkolabovala.

Ale pak přišel ten nejlepší den: Odstěhovala se do domečku na venkově i s vdovcem. Pravda, ten o tři týdny později utekl, ale tchyně tam už zůstala. Lenka S. (52), Česká Lípa.