V noci jsem za sebou slyšela kroky a pouliční lampa blikala. Kdosi se mnou kráčel až k domu a pak zvonil na zvonek u dveří.
Pamatuji si na první dny, kdy jsem se do pražského Podskalí přistěhovala. S přáteli, které jsem si v novém bydlišti našla, jsme tehdy zavítali do jedné z místních restaurací. Seděli jsme dlouho do noci.
Obsluha byla tolerantní, a tak se snadno překlenula půlnoc. Naše společnost se bavila výtečně, a já byla už značně ovíněná. Bydlela jsem ale za rohem, tak jsem se o cestu domů neobávala.
I přes své příjemné rozpoložení jsem si všimla chlapíka, který stál opřen o zeď, ruce v kapsách dlouhého kabátu a očividně byl ponořen do svých myšlenek. „Proč si ten člověk nesedne,“ napadlo mě.
Jak jsem tak na něj zírala, zvedl podivný muž hlavu a taky se na mě podíval. Překvapeně. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí, on se nakonec odlepil ode zdi a rychlým krokem odešel do kuchyně.
Stín mě provázel nocí
Seděli jsme ještě dlouho a teprve kolem druhé se podařilo barmance nás slušně a taktně vypoklonkovat. Odcházela s námi. Zvědavost mi nedala a já se jí zeptala, co to bylo za člověka, který zmizel v kuchyni a už z ní nevyšel. „Jaký?“ zeptala se překvapeně.
Líčila jsem, jak vypadal, a ukazovala, kde přesně stál. Všichni se na mě dívali jako na blázna, nikdo nikoho takového neviděl. Před restaurací jsme se rozloučili a já vyrazila k domovu. Kráčela jsem prázdnou ulicí. Slyšela jsem svůj dech a své kroky. A pak?
Jejich ozvěnu. Ale podivnou. Došlo mi, že to ozvěna být nemůže. Že to jsou kroky někoho, kdo kráčí za mnou. Otočila jsem se , ale nikoho neviděla. Nemohla jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že nejsem sama. A vrchol byla pouliční lampa, která v tu chvíli zablikala.
Zvonek mi nedal spát
Nikde nebylo živáčka. Otočila jsem se a vykročila. V tu chvíli jsem ale uslyšela kroky zase. Někdo šel se mnou. Měla jsem chuť se rozběhnout. Přidala jsem do kroku. Kroky za mnou zrychlily taky.
Zastavila jsem se až u dveří svého domu a hledala klíče. Rozhlížela jsem se kolem, ale v celé ulici bylo prázdno. Zamkla jsem za sebou a utíkala do druhého patra. Až v bytě jsem si oddychla. Do rána jsem ale nespala. Celou noc mi kdosi zvonil na zvonek.
A nejen mě. U vedlejšího bytu se otevřelo okno a slyšela jsem souseda křičet: „Kdo to pořád zvoní!“ Opatrně jsem vykoukla. „Kdo to je?“ zeptala jsem se. Soused naštvaně prohodil, že nikoho neviděl… Krátce na to udělali z restaurace videopůjčovnu.
Byla otevřena do půlnoci a brigádnice se v ní měnily téměř po týdnu. Žádná nevydržela. Prázdné obaly tam vyskakovaly z regálů. Po jedenácté vždy vešel do půjčovny chlapík, nepozdravil a rovnou prošel do zadní místnosti.
Když se do půlnoci neobjevil s vybranými kazetami, všechny brigádnice se s bušícím srdcem vypravily zákazníka upozornit na to, že půjčovna zavírá. On však nikde nebyl. Vždycky zmizel. Videopůjčovna dnes už neexistuje. Na jejím místě je pojišťovna a ta má otevřeno pouze přes den.
Radka (49), Praha.