Prožila jsem klinickou smrt, ale neměla jsem z toho děsivé pocity.

Dlouhá léta jsem byla úplně zdravá, bez jakýchkoliv komplikací. Potom jsem se musela podrobit operaci žlučníku. Trochu jsem se jí obávala, i když mě všichni ujišťovali, že patří k těm lehčím zákrokům.

Cítila jsem, že je konec

Občas se bohužel stane, že se v průběhu operace stav pacienta zkomplikuje. To byl právě můj případ. Když jsem se probouzela z narkózy, najednou mnou projela silná bolest a já cítila, jak ztrácím vědomí. Neztratila jsem ho ale úplně.

Vnímala jsem, že se vznáším v nějaké tajemné bílé mlze. Slyšela jsem lidské hlasy, ale zaznívaly odněkud z dálky. Uvědomovala jsem si, že asi umírám. Bylo mi líto, že jsem se nestačila rozloučit se svými blízkými. Stále více jsem slábla a pak už jsem cítila pouze odevzdanost.

Přestala jsem se snažit udržet při životě. V tu chvíli jsem zaslechla další lidský hlas, ale velmi zblízka. Patřil mému bratrovi Martinovi. Ten ale už před časem zemřel na infarkt.

Vypadalo to, že na druhém břehu, kam po smrti přecházíme, nás skutečně přivítají ti, kdo už nejsou na světě.

Všechno bylo tak, jak řekl

Po chvilce jsem Martina také uviděla, v podobě světelné bytosti s jeho obličejem. Řekl mi, že já ještě řeku smrti nepřekročím a vrátím se zpátky. Bude mě prý potřebovat moje dcera a postarat se o ni je mým úkolem v následujících letech.

Bratrův duch to několikrát zopakoval, potom se ta světelná bytost začala ztrácet a mně se zatmělo před očima. Pak jsem se probrala zpátky v nemocnici. Lékaři mi řekli, že jsem přežila klinickou smrt. V hlavě mi dál zněla bratrova slova. Ta se zanedlouho potvrdila.

Moje dcera Šárka měla autonehodu, po které zůstala na delší čas odkázaná na invalidní vozík. Protože byla rozvedená, starala jsem se o ni, jak jsem mohla, a také o dospívajícího vnuka. Šárka se postupně dala do pořádku.

Já mám dodnes před sebou obraz mého bratra. Vím, že ho po smrti znovu uvidím a poděkuji mu za to minulé setkání.

Marie B. (60), Praha