Mrzelo mě, že jsem s manželem před jeho náhlým odchodem pohádala. Osud mi dal šanci to napravit.

Se Zdeňkem jsme spolu strávili pětačtyřicet let společného života. Vycházeli jsme spolu dobře, i když jsme překonali pár krizí. Potom ale přišel den, který všechno změnil.

Návrat domů byl šokující

Ráno u snídaně jsme se se Zdeňkem pohádali kvůli naprosté banalitě. Zdeněk byl vždy tak trochu cholerik a opravdu zuřil. Za celou dobu manželství mě nikdy neuhodil, ale svůj vztek si vybil jinak: rozházel věci ze skříně. Já jsem raději vyklidila pole a šla jsem na nákup.

Když jsem se vrátila, našla jsem manžela schouleného na gauči v bolestech. Bylo jasné, že je mu opravdu špatně. Hned jsem volala záchrannou službu. Sanitka přijela za chvíli, ale Zdeněk v ní zemřel po cestě do nemocnice.

Zůstala jsem v šoku. Odjela jsem za synem a jeho rodinou. Zůstala jsem tam až do pohřbu. Věci, které Zdeněk vyházel, jsem nechala na podlaze, tak, jak byly. Připomínalo mi to naši zbytečnou hádku. Litovala jsem, že jsme se neusmířili jako vždy předtím.

Jsem za to spojení vděčná

Po pohřbu jsem se vrátila domů a tam jsem vyčerpaná usnula na tom gauči, kde jsem v osudný den manžela našla. Probudila jsem se časně k ránu. V pokoji se svítilo, i když jsem věděla, že já jsem vypínačem neotočila. Nad rozházenými věcmi se vznášel jakýsi nejasný bílý přízrak.

Poznala jsem v něm Zdeňka. Promluvil ke mně. Neslyšela jsem žádný zvuk, ta slova zněla v mojí hlavě. Byla to smutná slova omluvy – a po nich následovalo velké poděkování za všechno krásné, co jsme spolu za léta manželství prožili. Nemohla jsem dojetím ani dýchat.

Viděla jsem, že se mi to nezdá. Nahlas jsem řekla, že se nezlobím a že také budu napořád vděčná. Trvalo to jen chvilku, ale mně těch pár minut stačilo k tomu, abych se vyrovnala se Zdeňkovým odchodem. Nikdy potom už se nic takového neopakovalo. Věřím, že i duše mého manžela našla na onom světě klid.

Jiřina V. (64), Chomutov