Zažili jsme dva děsivé večery, které už bych si nechtěla zopakovat.

O tom, že zvířata jsou velmi citlivá a dokážou vnímat to, co my lidé nevidíme, jsem se přesvědčila dvakrát. Dodnes mi z toho běhá mráz po zádech.

Nebylo možné ho uklidnit

Nejprve se to stalo jednoho letního večera, kdy jsme s manželem seděli v obývacím pokoji. Náš pes Rolf, který byl vždy mírumilovný ke všem a ke všemu, začal být náhle neklidný. Vrčel a ježila se mu srst, jako by cítil nějakou hrozbu.

Zaujalo nás to, protože se takhle nikdy předtím nechoval. Mysleli jsme, že třeba někde venku za oknem přešla kočka nebo po ulici lidé s jiným psem. Snažili jsme se Rolfa uklidnit. Nebylo to možné. Po chvíli začal i výt, takovým děsivým a táhlým tónem.

Chtěla jsem ho pohladit, ale ucukl. Místo toho začal po obývacím pokoji zuřivě čmuchat, jako by něco cítil. A hned poté znovu zavyl. Nevěděli jsme si s Rolfem rady. Vypozorovali jsme, že reaguje na něco neviditelného.

Chvílemi se to k němu přibližovalo a on po tom chňapal. Jakmile to odehnal, tak už jen vrčel nebo vyl. Trvalo to asi čtvrt hodiny. Byli jsme z toho vyděšení, protože pro chování našeho psa neexistovalo rozumné vysvětlení.

Zneklidňující otázky

Nakonec se Rolf uklidnil, ale my jsme o tom zážitku ještě dlouho s manželem diskutovali. Ptali jsme se pak i různých známých, jestli také oni se svými psy zažili něco podobného. Nikomu se nic takového nestalo.

Týden po onom divném Rolfově chování jsme se dozvěděli o smrti mojí vzdálené sestřenice. Neměla jsem s ní celý život moc dobré vztahy, považovala jsem ji za zlou a zatrpklou ženu.

Bydlela v jiném městě, takže jsem jí vídala jen výjimečně při velkých rodinných sešlostech.

Zaujala mě jedna věc: sestřenice zemřela právě v den, kdy se náš pes tak záhadně choval.  Nadhodila jsem před manželem myšlenku, že ty dvě události mohly mít spojitost.

Co když opravdu bezprostředně po smrti duše navštěvují živé, které znaly? Třeba jen proto, aby je vystrašily? Můj muž je v tomhle směru spíš prakticky uvažující člověk, takže se k mojí teorii stavěl rezervovaně.

Stalo se to podruhé!

Protože Rolfovo chování z onoho večera už se pak neopakovalo, postupně jsme na ten děsivý večer zapomněli. Netušila jsem, že se všechno odehraje ještě jednou. Uplynulo čtvrt roku. Venku byla tma a nevlídné podzimní počasí.

Chystali jsme se s manželem, že si otevřeme lahev vína a uděláme si hezký vzpomínkový večer. Rolf seděl v předsíni, unavený z předchozí procházky. Náhle vstoupil do pokoje a začal se chovat úplně stejně jako tenkrát, když zemřela sestřenice.

Nyní už nás to tolik nešokovalo, předpokládali jsme, že to Rolfa za chvíli přejde. Více jsem se soustředila na to, co pes dělal. Skutečně to vypadalo, jako když bojuje s nějakým neviditelným nepřítelem – dokonce jako by nás před ním chtěl chránit.

V jeho chování se střídaly strach a odhodlání. Opět vrčel, vyl a měl zježenou srst. Neexistovala síla, která by ho dokázala uklidnit, přišlo to až po deseti minutách samo.

Na rozdíl od zážitku před čtvrt rokem jsem si tentokrát část Rolfova tajemného vyvádění natočila na mobil.

Poté, co byl pes zase v normálním stavu, se manžel trochu nevhodně žertem ptal, kdo asi zemřel. Kdyby býval tušil, jaká je pravda, asi by si tu otázku odpustil.

Druhý den mi volala sestra z Prahy a s pláčem mi sdělila, že předešlého večera dostal její manžel infarkt, který nepřežil.

O tom, co jsme prožili s Rolfem, jsem se jí raději nezmiňovala, jsem ale přesvědčená, že v onom druhém případě se jednalo o duši mého švagra.

Michaela R., (56), Přerov