Když manžel zemřel, dlouho se choval náš Astor podivně. Večer radostně vítal a provázel neviditelnou bytost. Viděl snad ducha mého manžela?

Onemocnění manžela bylo nečekané. Blesk z čistého nebe! Ve tři ráno zkolaboval a rovnou upadl do kómatu. Všichni jsme si připadali jako v děsivém snu. Když to ale tak zpětně s odstupem času probírám, musím říct, že takovou smrt si můj muž vždycky přál.

Aby byla rychlá. Jeho přání se splnilo, ti nahoře jej vyslyšeli – jen to nemuselo být tak brzy…. Pro nás, co jsme zůstali, to byl pořádný šok, ze kterého jsme se dlouho nedokázali vzpamatovat.

Věděli jsme, že je s námi Všechny naše děti i vnuci se okamžitě sešli. Seděli jsme v obývacím pokoji a konverzace vázla.

V televizi běžel program, který jsme nesledovali. Až najednou… šel film, který udeřil přesně na náladu naší smutné rodinné sešlosti.

Zadívali jsme se.

S každou další minutou jsme byli více fascinováni dějem. Jednalo se o dívku v kómatu. Ten film dnes většina zná, my jej ale tehdy viděli prvně. Jmenuje se A co když je to pravda.. Až do konce filmu nikdo z nás ani nedýchal.

Po jeho skončení zavládlo ticho, které prolomil až vnuk slovy: „Dědo, jsi tady?“ Navzdory napjaté situaci jsme se všichni zasmáli. Humor, i když černý, nás ale brzy přešel Tu noc jsem se probudila ve tři ráno.

V tu dobu totiž manžel vstával, a chodil do kuchyně se napít. Slyšela jsem zřetelně, jak se zvedá z postele a těžkým krokem míří ke dveřím.

Dokonce jsem slyšela cvaknout kliku. Ráno jsme zjistili, že jsme manžela vnímali tu noc všichni. A všichni kolem třetí, kdy byl zvyklý po bytě chodit. Dcera ho slyšela v kuchyni, syn na chodbě, vnuka probudil pes.

Spal s ním v pokoji, ve tři si ale otevřel dveře a s radostným kňučením se k někomu lísal. Když vnuk vyšel z pokoje, nebyl na chodbě nikdo.

Na pohlazení čekal marně

Astor znal všechny rituály svého páníčka a byl vždycky v pravou chvíli na to správném místě. A tak jsme žili společně v jednom bytě já, pes a duch mého manžela ještě mnoho měsíců po jeho smrti. Připadala jsem si jako blázen.

Večer, když začínaly televizní noviny, jsem vyskočila z křesla manžela, a šla si přesednout do druhého. Byl to totiž čas, kdy jsme se v obývacím pokoji společně dívali.

Se znělkou televizních novin jsem slyšela zcela jasně, jak se manžel blíží – jeho těžký krok, jeho sípavý dech. Pes vyskočil a běžel radostně páníčka vítat. Sedl si vedle jeho křeslo tak, jak byl zvyklý. A tvářil se spokojeně.

Dokonce se co chvíli oddaně podíval do míst, kde manžel seděl – jako by čekal na pohlazení. Duch manžela se přestal projevovat až rok po jeho smrti.

Kamila S. (63), Znojmo.