Láska přichází k lidem nečekanými cestami a od lidí, se kterými jsme třeba ani nepočítali.

Odjakživa jsem byla velmi romanticky založená. Ráda jsem četla zamilované knížky nebo příběhy a vždy jsem si poplakala při dojemných filmech. Ve skutečném životě jsem té romantiky moc neprožívala.

Moje manželství s Jirkou bylo sice šťastné a spokojené, ale životní partner, kterého jsem si vybrala, byl spíše prakticky založený. Občas se stalo, že Jirka zapomněl na naše výročí nebo moje narozeniny a pak se hrozně moc omlouval.

Vždy jsem mu to odpustila, protože jsem věděla, že v něm mám životní jistotu a naše děti skvělého otce.

Rok jsem se trápila

Život bývá někdy nemilosrdný. Všechny plány, které jsem si dělala na stáří po boku svého muže, vzaly za své jednoho dne, kdy ho zradilo srdce. Bylo mi tehdy pětapadesát let, zatímco Jirka měl o deset roků víc. Nesla jsem jeho smrt velmi těžce, vlastně jsem se uzavřela do sebe.

Syn a dcera se mě marně snažili uvést zpátky do života. Báli se, že se budu trápit až do konce života. Až zhruba po roce jsem se přece jen znovu začala zajímat o to, co se kolem mě odehrává.

Na otázky dětí, jestli chci zůstat do konce života sama, už jsem neodpovídala tak jednoznačně.

Zejména dcera mě přesvědčovala, že Jirka by si určitě nepřál, abych na všechno rezignovala. Vedla jsem často v duchu fiktivní rozhovory s mým zesnulým partnerem a musela jsem uznat, že dcera má pravdu. Na nějaké aktivní seznamování jsem se ale moc necítila. Mezi lidi jsem chodila jen málo.

Zůstával v anonymitě

Jednoho dne jsem našla na klice dveří od bytu přivázanou malou kytici. Byl k ní připojen malý lísteček se srdíčkem. V první chvíli jsem si myslela, že je to určitě nějaký omyl. Svěřila jsem se s tím dceři a cítila se přitom trochu rozpačitě.

Dcera vyslovila domněnku, že se jedná o nějakého tajného ctitele. Moc jsem jí to nevěřila, ale ta myšlenka se mi líbila – i vzhledem k tomu, jak málo opravdové romantiky jsem si v životě užila. Další kytice, která se objevila týden nato, už mě přesvědčila definitivně.

Zdálo se, že v mém okolí se skutečně vyskytuje nějaký muž, kterému se líbím a takto anonymně mi to dává najevo. Zkusila jsem pátrat vylučovací metodou, o koho by se mohlo jednat. Na nic jsem ovšem nepřišla.

Neznámý ctitel se nepodepisoval a jeho identita zůstala neodhalená ani s další kyticí u dveří. Svůj dopad to ale mělo: znovu jsem cítila, jak se ve mně probouzí touha mít někoho rád a být milována.

Jak to doopravdy bylo

Tajemný nápadník zůstával nadále záhadou, já jsem se ale změnila. Už jsem opět chodila mezi lidi, vyhledávala dřívější kamarádky, zúčastňovala se různých akcí. V duchu jsem si to nechala odsouhlasit Jirkou.

Na jedné takové akci s turistickým oddílem, kam jsem se přihlásila, jsem poznala Vojtěcha. Byl stejně starý jako já a také před časem ovdověl.

Naše sbližování začalo nejprve v přátelském duchu, ale pak jsme zjistili, že si toho můžeme hodně dát i jako partneři.

Když jsem se s tím před dcerou pochlubila a později jí Vojtěcha dokonce osobně představila, dala najevo radost. Záhada neznámého ctitele zůstala nevyřešená a on se přestal hlásit – květiny už jsem za dveřmi nenacházela.

S Vojtěchem jsem trávila stále více času a nakonec jsme spolu začali bydlet. Teprve po nějaké době jsem se dozvěděla, kdo byl oním ctitelem s květinami. Prozradil mi to syn.

Bylo to překvapující, ale jednoduché: žádný takový muž neexistoval, tuhle hru rozehrály moje děti, aby ve mně znovu probudily zájem o život. Musela jsem uznat, že se jim to povedlo. A dnes, po deseti letech společného života s Vojtěchem, jsem ji za to vděčná.

Magda N. (67), Plzeň