Ztratíme-li milovanou bytost, nemusí to být navždy. Může se stát, že nám ji osud přivede do cesty v jiné podobě.
Pokud přijdete v mládí o milovaného člověka, hodně vás to poznamená. Mně se to stalo během středoškolského studia. Chodila jsem se spolužákem Michalem. Báječně jsme si rozuměli a prožili jsme spolu hodně hezkého. Vídali jsme se hodně často, protože jsme bydleli pouhé dvě ulice od sebe.
Než se ale přiblížila maturita, přišla krutá rána. Michal onemocněl. Měnil se mi před očima, strašně zhubnul. To, že má zhoubnou nemoc, jsem se dozvěděla od jeho rodičů. Michal se změnil i povahově. Najednou se přestal se mnou stýkat.
Jeho matka to vysvětlovala tím, že nechce, abych ho litovala. Přestali jsme se úplně vídat.
U hrobu jsem mu četla básničku
Ta nemoc měla hodně rychlý průběh. Zanedlouho se přidaly další komplikace a můj první kluk zemřel. Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Věděla jsem, že na Michala nikdy nezapomenu.
Kromě krásných vzpomínek jsem od něho měla i řadu kreseb, protože měl výtvarný talent.
Čas alespoň trochu zahojil tu ránu, já jsem vystudovala pedagogickou fakultu a stala se ze mě profesorka na gymnáziu. Našla jsem si hodného partnera, měla s ním dvě děti.
Přestěhovala jsem se do Prahy, ale kdykoliv jsem přijela do rodného města, nikdy jsem nezapomněla zajít k Michalovu hrobu.
Vždy jsem mu tam přečetla jednu romantickou básničku od Lermontova, kterou jsme měli oba rádi. Takhle ubíhal můj život v pravidelném rytmu. Děti vyrostly a opustily domov, mně se pomalu blížil důchodový věk.
Napovídal mu to hlas v hlavě
Když nastoupili jednoho roku noví studenti, zaujal mě mezi nimi jistý chlapec jménem Jakub. Nejprve jsem neměla jasno proč. Potom mi došlo, že je dost podobný Michalovi. Částečně fyzicky, ale z větší části tím, jaké měl přirozené charisma. Začala jsem si ho více všímat.
Uvědomila jsem si, že také on na mě často hledí dost zkoumavě. Potom jsem v jeho lavici objevila kresbu, kterou tam zanechal. Šokovalo mě, že ten obrázek vypadal přesně tak, jako by ho vytvořil Michal.
Přála jsem si s Jakubem promluvit soukromě, ale nevěděla jsem, jak to udělat, aby to nebylo nápadné.
Přišel za mnou naštěstí sám, právě kvůli té kresbě. Ptal se, jestli jsem ji náhodou nenašla. Kresbu jsem mu dala a pochválila ho za to, jaký má talent. Vyplynul z toho delší rozhovor, který mě uvedl do ještě většího úžasu než předtím ten obrázek.
Zdálo se, že toho o mně Jakub ví hodně – netušila jsem, kde ty informace získal. Zeptala jsem se ho přímo. Odpověděl, že mi asi bude připadat jako blázen, ale našeptává mu je prý nějak hlas v hlavě.
Požádala jsem Jakuba, jestli by se další den nepodíval na nějaké obrázky, které přinesu. Vzala jsem doma Michalovy kresby. Reakce mého studenta byla jednoznačná: v očích se mu objevily slzy!
Musela jsem odejít
Jakub mi řekl, že má pocit, jako by to byly jeho obrázky. I já jsem stěží ovládala své rozechvění. Kladla jsem si otázku, zda je možné, že ten student prvního ročníku je novým Michalovým převtělením. Vyvinul se mezi námi zvláštní vztah.
Nechtěla jsem Jakuba zneklidňovat tím, že bych mu vyprávěla o své dávné tragické lásce. Když mi ale na hodině literatury zarecitoval onu básničku od Lermontova, kterou měl Michal tak rád, neovládla jsem se a musela ze třídy odejít s výmluvou, že mi není dobře.
Jakub na konci prvního ročníku odešel, protože se jeho rodina přestěhovala. Já jsem po něm dál nepátrala, ale jsem přesvědčena, že jsem se v jeho podobě znovu setkala s tím, koho jsem kdysi tolik milovala!
Marie M., (61), Praha