Člověk v životě dělá různé chyby, je ale nepochopitelné, když na nich trvá.

Moje dcera Petra má zvláštní povahu, na kterou hodně doplácí. Nevím ani, po kom ji zdědila. Bývalý manžel byl pragmaticky uvažující člověk, já jsem zase dost rázná žena, i když se nikomu do života nevměšuji. V případě Petry jsem ale musela udělat výjimku.

Vzala si hypotéku na sebe!

Dcera měla období, kdy střídala jednoho přítele za druhým a s žádným nebyla spokojená. Skončilo to tak, že si v pětadvaceti našla rozvedeného a bezdětného muže, který byl o dvacet let starší než ona. Dost rázně jsem jí dala najevo, že se mi Štefan nelíbí.

Petra ale nehodlala moje rady poslouchat. Dělala kroky, které jsem vůbec nechápala. Vzala si na sebe hypotéku a se Štefanem si koupili menší rodinný domek na vesnici v dost zchátralém stavu. Bydlet se v něm dalo, ale vyžadoval rekonstrukci a hodně práce.

To ovšem nebylo nic pro Štefana. Věčně si stěžoval, že ho bolí záda nebo ruce. Vydělával mnohem méně než Petra a nakonec ani do té špatně placené práce nechodil. Zůstal doma na nemocenské a všechna zátěž tak byla na Petře.

A představte si, ona to brala jako povinnost. Zkoušela jsem jí domlouvat, zvýšila jsem i hlas, ale s ní to ani nehnulo.

Nechce, aby skončil na ulici

Po roce života v domku, na kterém ani nic neudělali a který jen tak tak stíhali splácet z Petřina platu to vypadalo následovně: dcera chodila do práce, brala i směny navíc, zatímco Štefan celé dny ležel doma.

Petra měla na krku příživníka a neuměla se ho zbavit. Přitom by to nebylo těžké: dům byl psaný na ní a já bych jí peníze kdykoliv půjčila nebo i dala. Stačilo, aby se Štefana zbavila. Jí ho ale bylo líto, prý by bez ní skončil na ulici.

Vůbec jsem tomu nerozuměla a nerozumím dodnes. Uplynul totiž další rok a nic se nezměnilo. Petra je na pokraji zhroucení, Štefana živí a nic z něho vlastně nemá. V jednu slabou chvíli mi prozradila, že už nejsou ani milenci. Dokázal by mi tohle někdo vysvětlit? Udělala jsem snad nějakou chybu ve výchově?

Lenka H. (49), Praha