Do sklepení a tajemných chodeb je třeba lézt s velkou přípravou a hlavně si předem zjistit, co se o tom místě píše v místních kronikách.
S Jiřím, mým mužem, jsme se často toulali po vlastech českých. Když byly děti malé, omezovali jsme se na místa, kde by je to mohlo bavit. Když se syn i dcera dostali do puberty, měli okruh kamarádů a s námi už jezdit nechtěli.
Nadšení pro cestování a objevování nových zajímavých míst nám s manželem vydrželo i po padesátce. Prožívali jsme pozoruhodné věci a poznávali řadu krásných hradů a zřícenin. Jednou nás ale cesta zavedla do bývalého vojenského prostoru.
Opuštěná vesnice
Před mnoha lety tu stávala vesnice, některé domky jsou ale dnes napůl zbořené. Jiří mě tam vzal proto, že tam kdysi byl na vojenském cvičení. Procházeli jsme tím místem mlčky, až jsme se zastavili u rozpadlého domu. Manžel si všiml, že za rozbořenou zdí je otevřený poklop.
Vedl zřejmě do sklepa, který k domu patřil. Věděla jsem, že manžel má dobrodružnou povahu a bylo mi jasné, že se bude chtít podívat dovnitř. Já jsem tak odvážná nebyla. Rozhodla jsem se, že počkám venku.
Užívala jsem si doteky slunečních paprsků, zatímco Jiří se s baterkou vydal po zrezivělých schodech. Všude bylo ticho, až po chvíli se ozval manžel. Volal na mě, ať jdu za ním, že uvidím něco zajímavého. Neochotně jsem sestoupila dolů.
Manžel svítil baterkou na zeď sklepa. Byly tam podivné malby a nad nimi záhadný nápis. Zatímco na něj manžel svítil, já jsem ho nahlas přečetla. V tu chvíli se ozvala rána, poklop nad našimi hlavami se zavřel.
Byla to past?
Strašně jsem se lekla a chytla manžela za ruku. Nemusela jsem ho dvakrát prosit, abychom šli rychle zpátky k autu. Jenže jsme zjistili, že poklop, i když byl jen plechový, nešel otevřít! Vypadalo to, že jsme zůstali ve sklepení uvězněni.
Pomoc jsme si přivolat nemohli, protože ve sklepě nebyl signál. S poklopem se nedalo hnout, ať jsme dělali, co jsme dělali. A šance, že by opuštěným vojenským prostorem někdo projížděl, byla minimální. Jediné, co jsme měli, bylo světlo z baterky, ale to nemohlo dlouho vydržet.
Je to ten nápis
Manžel se mě snažil utěšovat, ale v jeho hlase jsem cítila stopy beznaděje. A aby toho nebylo málo, začal se kolem nás ozývat tajemný šepot. Hodinu jsme se marně pokoušeli dostat ven. Pak ale manžela napadlo, abych znovu přečetla nápis na stěně. Neměli jsme co ztratit, tak jsem to udělala.
A ono to opravdu zafungovalo! Poklop povolil a dal se nadzvednout. Rychle jsme vylezli na sluníčko. Zhluboka jsem se nadechla. Nikdy předtím jsem si jarní den tak nevychutnala. Do auta jsme běželi, a raději se ani neohlíželi. Když jsme vjeli do první vesnice, plné života, tak se nám hodně ulevilo!
Jiřina (63), Žatecko