Do svého osudového muže jsem se zamilovala na první pohled. A trvá to dodnes.

Do svatby jsem se v mládí nijak nehrnula, i když mi moje babička opakovala, že už prý mám nejvyšší čas. Měla jsem za sebou sice pár krátkodobých vztahů, ale žádný vyloženě pevný.

Chtěla jsem o něm něco vědět

Když mi máma řekla, že pojedeme na svatbu mojí sestřenici, nebyla jsem z toho nijak  nadšená. Pokusila jsem se i odmítnout, ale nedalo se. Netušila jsem, že právě tahle svatba změní můj život napořád.

Hned jak jsem toho mladíka asi v mém věku spatřila, celá jsem zkameněla. Později mi sestřenice řekla, že jsem vypadala, jako bych se dívala na nějaké zjevení.

Nevěsta nás představila a já zjistila, že ten, kdo mě tak neuvěřitelně silně zaujal, se jmenuje Roman. Musela jsem se na chvíli vzdálit a zhluboka to rozdýchat. Po návratu zpátky jsem z Romana nespustila oči. Byl sympatický, vtipný, sebevědomý.

Během svatební hostiny v kulturním domě mi dělal společnost jiný mladík, ze kterého jsem o Romanovi nenápadně tahala informace. Na otázku, zda náhodou nejsou příbuzní, mi řekl, že Roman je jeho starší bratr. V životě jsem se nečervenala tolik jako v tu chvíli.

Vzali jsme se za osm měsíců!

Náhle se Roman objevil přede mnou a vyzval mě k tanci. Ani jsem se nevzmohla na slovo a už jsme byli na tanečním parketu.  Dotančili jsme – a do konce svatby jsem po něm očima marně pátrala. Objevil se až na poslední chvíli.

Říkal, že byl odvézt rodiče domů a tvářil se, že je moc rád, když mě ještě zastihl. Chtěl ode mě telefonní číslo k nám domů a to jsem mu samozřejmě dala. Druhý den zavolal, za pět měsíců jsme měli zásnuby a za další tři měsíce svatbu.

Chodili jsme spolu osm měsíců, svatba trvala den a celý život byl před námi. Dnes už jsme spolu přes čtyřicet let, máme i vnoučata a osud nám stále přeje. V duchu děkuji své mamince, že mě tenkrát přemluvila, abych na tu svatbu šla. Kdybych si postavila hlavu, přišla bych o to nejcennější v životě!

Lenka R. (63), Zlín