Měla jsem spokojený život, který mě ale nenaplňoval. Pak přišel někdo, kdo mi otevřel oči.
Letos to bude dvacet let, kdy se můj život změnil v pohádku, která trvá dodnes. Ráda bych se s vámi o své štěstí podělila a zavzpomínala na dobu, kdy se to všechno stalo.
Donutil mě zamyslet se
Žila jsem tehdy v klidném, ale studeném manželství. Vdávala jsem se brzy, už v osmnácti letech. Měli jsme jednoho syna, který se už odstěhoval do Brna kvůli studiu na vysoké škole. Jako každému člověku, i mně přebývalo v duši několik nesplněných snů.
Na všechny jsem ale už rezignovala, smířená s tím, že mě čeká jen běžný život. Mezi ty sny patřilo i cestování. Jednoho dne jsem se ve vlaku při návratu z pracovní cesty dala do řeči s mužem, který mě zaujal. Představil se mi jako Luděk.
Shodou okolností se vracel také ze služební cesty, ovšem ze zahraničí. Byli jsme v kupé sami. Najednou jsem cítila potřebu svěřit se tomu neznámému se svými pocity a sny. Prozradil mi, že před časem měl podobné pocity, že už ho nic zajímavého nečeká.
Dokázal ale svůj život změnit. Rozvedl se a dělal všechno, co předtím odsunul do kategorie nesplněných cílů. Když jsme se pak loučili, dal mi svoji vizitku. Řekl, že by mě někdy rád ještě viděl, pokud budu chtít.
Já jsem mu po kratším váhání rovněž předala spojení na sebe. Zbytek cesty jsem strávila přemýšlením, co vlastně ze života mám, co mi chybí a jestli jsem také schopná nějaké změny.
Z přátelství vznikla láska
V dalších dnech jsem na Luďka myslela častěji, než jsem předpokládala. Srovnávala jsem ho s Bořkem, mým manželem. Uvědomovala jsem si, že jsme spolu vlastně už jen ze setrvačnosti a že se ve skutečnosti nemilujeme. Jednalo se jen o zvyk a pohodlnost.
Luďkovi jsem se ozvala za dva týdny. Dali jsme si sraz v jedné restauraci. Oba jsme cítili, že naším setkáním překračujeme určitou hranici, kterou jsme ale překročit chtěli. Ačkoliv prvotní zájem přišel z jeho strany, ten můj následný si s ním nijak nezadal.
Začínala jsem chápat, jak moc mi v životě chybí někdo, koho bych měla ráda doopravdy, z vlastní vůle – a ne jen proto, že se jedná o manžela, s nímž jsem řadu let. Takto jsme se sešli během následujícího měsíce ještě třikrát. Vznikalo mezi námi hlubší pouto.
Snad by se dalo nazvat přátelstvím, ale kdesi v hloubce už klíčila i láska. Začala jsem na sobě pozorovat změnu. Jako by mi ta setkání s Luďkem vlévala do žil novou sílu k životu.
Bála jsem se, že si toho všimne i Bořek a začne se zajímat, odkud můj náhlý optimismus pramení. Ale on si dál vězel ve své ulitě a dokud věci běžely podle svého řádu, neměl důvod se zabývat mými náladami.
Odvahu jsem našla až časem
Postupně jsme se s Luďkem do sebe bláznivě zamilovali. Brala jsem ho jako prince, který odvede princeznu ze zajetí všednosti. Jen jsem si to zatím nedovedla představit v praxi. Udržovali jsme náš tajný vztah půl roku. Pak nastal klíčový zlom.
Luděk měl odjet na rok do ciziny a chtěl, abych tam jela s ním. Bránila jsem se, že vdaná žena přece nemůže odjet s jiným mužem někam na dlouho pryč. Řekl mi, ať se rozvedu. Možná bych to stačila udělat do Luďkova odjezdu, kdybych včas podala žádost.
Docházelo mi, že rok odloučení může náš vztah zničit. Přesto jsem nakonec Luďka se slzami v očích doprovodila na letiště. Psali jsme si maily a já brzy po jeho odjezdu dospěla ke konečnému rozhodnutí. Manžel byl překvapen mojí žádostí o rozvod, ale nakonec mi příliš nebránil.
V den rozvodu, když jsem to Luďkovi oznámila, obratem z ciziny zavolal a zajistil mi letenku v nejbližším možném termínu. A od té doby jsme spolu a já prožívám všechno to, co mi předtím chybělo!
Eva Z. (64), Mělník
