Ta fobie mě pronásledovala od nepaměti. Nedokázala jsem pochopit, kde se v mém životě vzala. Až regrese mi odhalila dávné neštěstí.
Každý z nás má své slabé místo, něčeho se bojí. Moje kamarádka Jarka má hrůzu z výšek, a to proto, že se s ní v dětství utrhla větev stromu a ona skončila v nemocnici s otřesem mozku. Kolega Petr se zase bojí psů, protože ho jeden v dětství pokousal.
Manžel se zase bojí kozy, protože ho jako pětiletého jedna potrkala. A já se celý život bojím vody, ale nevím, proč. Jakmile nestačím, propadám panice, a to jsem se naučila plavat ještě před první třídou.
Ten nevysvětlitelný strach mi připadal zvláštní, protože jsem jinak měla celkem dobrodružnou povahu. Opravdu se jen tak něčeho neleknu. O hluboké, rozbouřené vodě se mi ale v noci od dětství zdály ty nejstrašnější sny.
Zkus regresi!
Jednou jsem se o své fobii bavila se známou, která se zajímala o ezoteriku. A ta mi doporučila svého kamaráda – prý se podívá do mých minulých životů. Nedávala jsem tomu moc velkou šanci, ale byla jsem zvědavá, co se bude dít a co se dozvím.
Cílem terapie nebylo odhalit všechny moje minulé životy, jen pátrat po příčinách mého strachu z hluboké vody. Netrvalo to dlouho a najednou se moje podvědomí chytlo. Byla jsem dospívajícím chlapcem.
S kamarády jsme běhali po stráni, naprosto zřetelně jsem viděla několik roubených domků v údolí. Byla noc a já potichu vstala z postele a vylezla oknem na zahradu. Kluci na mě čekali na křižovatce pod šibeničním vrchem.
Společně jsme vyrazili k jezírku pod skalou. U skály trčely z vody dva kříže. Patřily těm, kteří se tam utopili. Vyhýbala jsem se jim, ale kamarád se odvážil až k nim. Najednou začal křičet a zmizel pod hladinou.
Víry mě uchopily
Vyrazila jsem mu na pomoc. Ještě jsem slyšela, jak kamarádi křičí, že tam jsou víry! Ale já jsem už cítila sílu, jak mě vleče ke dnu, hladina se nade mnou zavřela.
Když jsem opět ten zážitek z minulého života prožila, hrůza z hluboké vody ze mě začala pomalu opadávat a já jsem se vyrovnala se svým strachem. Dnes už se hluboké vody nebojím. Vím, že je to něco, co do mého současného života nepatří.
Daniela (63), Trutnov