Náhoda si s lidmi často zahrává a na chvíli je spojí i po dlouhých letech, kdy se neviděli.

Jako rodina jsme bývali často v zimě na horách. Měli jsme své oblíbené místo v Krkonoších a jezdili jsme tam pravidelně každý rok: já, můj manžel Igor a naše tři děti: syn Vojta, a dcery Lenka a Petra.

Užívali jsme si to i v době, kdy už všichni tři potomci odrostli dětskému věku. Toho dne loni v lednu, o kterém chci psát, bylo Vojtovi už pětadvacet let, přesto dodržel rodinné tradice a v Krkonoších byl s námi.

Poznala jsem ho hned

Stáli jsme zrovna ve frontě u vleku, když jsem měla pocit, že mě mě někdo z lidí upřeně pozoruje. Pátrala jsem očima ve tvářích okolostojících, až se můj pohled střetl s opáleným šedovlasým mužem.

Jeho tmavé oči mě sledovaly, trochu nejistě, jako by dotyčný nechtěl věřit tomu, že jsem to já. Na rozdíl od jeho pochybností jsem já muže poznala okamžitě, přestože měl nyní i vousy.

A v první chvíli jsem propadla panice, odvrátila jsem oči pryč a přála si, aby mě ten člověk nepoznal, nesledoval, otočil se a šel pryč. Moje přání však nebylo vyslyšeno.

Když jsem se znovu podívala směrem, kde jsem spatřila jeho tvář, viděla jsem, že se pomalu prodírá davem ke mně.

V poslední chvíli si muž všiml, že vedle mě stojí manžel, syn a dcery a zarazil se. Zavrtěla jsem hlavou a naznačila mu očima, ať mě nechá být na pokoji. Nevypadalo to, že by si nechal říct, pokušení bylo asi příliš velké.

Řekla jsem proto Igorovi, že jsem náhodou spatřila svého bývalého spolužáka a zeptám se ho, jak se mu daří.

Byl to jen krátký rozhovor

Vydala jsem se vstříc muži, který pro mě kdysi hodně znamenal. Byl to opravdu Honza. Ujistil jsem, že jsem to já. Přece jen jsme se neviděli už přes čtvrt století. Ptal se, jestli na něho někdy myslím. Připomněla jsem mu, že jsme se rozešli po vzájemné dohodě.

Honza připustil, že tenkrát jsme byli mladí a nic jsme o životě nevěděli. Dnes už by prý neudělal takovou chybu, že by mě opustil. Z jeho dalších slov jsem pochopila, že se mu v soukromém životě nevedlo tak dobře jako mně.

Ještě pár minut jsme si povídali a potom jsem se omluvila, že se musím vrátit k rodině.

Popřáli jsme si hodně štěstí do dalšího života a vyjádřili naději, že se třeba zase někdy potkáme. Naději, které ani jeden z nás nevěřil. Nevyměnili jsme si na sebe ani žádné spojení. A k čemu také? Proč se scházet s někým, s kým už nemáme co společného?

Pravda, která zůstane utajena

Trochu mě mrzelo, že jsem manželovi musela zalhat s tím spolužákem. Nemohla jsem mu však říct pravdu. Igor se synem a dcerami mezitím sjeli opět po sjezdovce dolů. Já jsem zatím vzpomínala.

Najednou po všech těch šťastných letech se otevřela dvířka do minulosti a já si přála, aby se zase co nejrychleji zavřela. Tenkrát, když jsme se s Honzou rozešli, zjistila jsem, že s ním čekám dítě. Neměla jsem sílu jít za ním a oznámit mu to, Věděla jsem, že žít s ním nechci.

A právě tak mi bylo proti mysli i jít na interrupci nebo dítě donosit a dát k adopci. Ostatně už se mi blížila třicítka. Rozhodla jsem se být svobodnou matkou s tím, že se Honza o dítěti nikdy nedoví. Když jsem byla ve čtvrtém měsíci, potkala jsem Igora. Zamilovali jsme se do sebe i přes moje těhotenství.

Vzal si mě a nechal se zapsat jako otec dítěte. Nikdy nechtěl znát jméno pravého Vojtova biologického otce a zakázali jsme si o tomto tématu mluvit. Lenka a Petra, které se narodily později,  byly už skutečně jeho.

Když ke mně nyní syn přistoupil a ptal se, s kým jsem to mluvila, řekla jsem mu totéž, co manželovi: že to byl jen spolužák z dávných časů, na kterého jsem už vlastně zapomněla.

Romana B. (55), Praha