Svého partnera jsem si nejprve vyvzdorovala, potom ztratila a nakonec znovu našla.

Už od dětství mě doma drželi dost zkrátka. Na jednu stranu rozmazlovaná mladší dcera, na druhou stranu ostře sledované dítě a posléze dospívající slečna, nad kterou neustále bděl rodinný dozor.

Věděla jsem, že ho chci

Jakmile jsem překročila hranici sedmnácti let a blížila se k plnoletosti, rostla moje vnitřní nespokojenost. Strašně moc jsem toužila po lásce a svoji rodinu brala jako železné závaží na noze, které mi bránilo jakýkoliv cit prožít.

Nebylo proto divu, že poté, kdy jsem se skutečně bezhlavě zamilovala, následovalo boží dopuštění. Jmenoval se Lukáš a nebyl to ani spolužák ani kluk z vyššího ročníku. Bylo mu o sedm let víc – už to by doma stačilo, aby z toho měli všichni hysterický záchvat.

Navíc se ve svých čtyřiadvaceti letech už stačil jednou rozvést a za takový „zločin“ by mě jistě rodiče uvrhli do věčné klatby. Lukáš o mém citu věděl a opětoval ho. To mi stačilo, abych se cítila strašně moc šťastná.

Rodiče byli proti tomu vztahu a když jsem jednou přes zákaz zůstala celou noc se svým milým, byl z toho velkýž  průšvih. Ustála jsem ho a Lukáše jsem si doslova vyvzdorovala. Po maturitě jsem si ho vzala. Narodily se nám postupně dvě děti.

Rozvod byl šokem

Stala jsem se definitivně dospělou ženou a to s sebou neslo i určité životní vystřízlivění. Ať už jsou dva lidé do sebe zamilovaní sebevíc, při společném soužití nutně přijdou i spory nebo krizové chvíle a nevyhnuly se ani mně a Lukášovi.

Naštěstí jsem už byla natolik sebevědomou a zkušenou, že mě to nevyvedlo z rovnováhy. Děti nám postupně vyrostly a já žila v domnění, že se svým mužem, kterého jsem si v mládí vybojovala, také v klidu zestárnu. Rozvod přišel nečekaně a byl pro mě studenou sprchou.

Po dvacetiletém manželství mě Lukáš opustil kvůli jiné ženě. Ani nebyla mladší, jak to v podobných případech bývá. Nedokázala jsem to pochopit a uvěřit tomu.

Skoro rok jsem se z té rány léčila, částečně za pomoci dětí – ty ale stály na obou stranách současně – částečně tím, že jsem všechen čas věnovala své práci.

S Lukášem jsem se příliš nestýkala. Zprávy o jeho životě jsem měla převážně od dětí. Zvláštní bylo, že jsem ho i přesto, že mě opustil, dál milovala. Všechno, co jsme spolu prožili, bylo příliš silné, než aby to mohl náš rozchod zastínit.

Postupně jsem se smiřovala s tím, že společné stáří zůstane nenapsanou kapitolou. Nikoho jiného jsem nehledala. Žádný muž nemohl v mém životě Lukáše nahradit. Jediné, čím jsem se utěšovala, bylo, že on si tu svoji přítelkyni nevzal.

Přijel mě povzbudit

V pětapadesáti jsem začala mít vážné zdravotní potíže. Zjistili mi nádorové onemocnění a čekala mě operace. Připadalo mi, že jsem si všechno své štěstí vybrala už v mládí a nyní už mě nečeká nic dobrého.

Trochu kacířsky jsem si říkala, že by možná bylo nejlepší, kdybych se po operaci už neprobudila.

Jediné, co mi tyto myšlenky vyhánělo z hlavy, byla existence dětí – a také vzpomínky na Lukáše. Večer před nástupem do nemocnice, kde mě měli operovat, mi zazvonil mobil. Bylo to neznámé číslo. Přijala jsem hovor a uslyšela Lukášův hlas.

Ptal se, jestli se může zastavit. Samým překvapením jsem se nezmohla na odpor. Chtěla jsem ten poslední večer prožít sama a nabrat vnitřní sílu. Lukášova avizovaná návštěva mě ale úplně rozhodila. Přijel přesně v osm, jak ohlásil.

Bylo mi jasné, že o mé situaci ví od dětí. Cítil, že potřebuji povzbuzení a přijel mi ho dodat. Zůstal se mnou přes noc jako já tehdy s ním.Moje operace dopadla dobře, možná i proto, že jsem získala novou chuť do života.

Podruhé se asi s Lukášem brát nebudeme, ale jsme spolu opět tři roky a já jsem za to osudu vděčná.

Monika M. (58), Děčín