Většina lidí na pověry nevěří. Také jsem k nim patřila, dokonce jsem se jim smála. Jednoho dne mě ale smích přešel.

Věřila jsem vždy více na zdravý rozum než na všechna možná kouzla a čáry. Lidové pověry pro mě znamenaly projev důvěřivé naivity lidí. Kroutila jsem hlavou, jak se někdo může například bát černé kočky přes cestu. Přede mnou například přeběhla během života mnohokrát a nikdy se mi nic nestalo.

Sama jsem se navíc třináctého v měsíci narodil – i když to nebyl pátek – a smůlu mi to rozhodně nepřinášelo. Spíš jsem si naopak často říkala, že je mi osud hodně příznivě nakloněný.

Potom ale přišel jeden pátek třináctého a ten naprosto změnil můj pohled na pověry!

Začalo to ráno

Ještě večer předtím jsem měla telefonický hovor se svojí sestrou. Té jsem se vždycky kvůli její pověrčivosti vysmívala. Druhý den mělo být pátek třináctého, den, kdy se všechno pokazí a dějí se špatné věci. Sestra mi zavolala jako obvykle a vyjmenovávala všechno, čeho se obává.

Já jsem ji uklidňovala a říkala jsem jí – stejně jako mnohokrát předtím – ať není hloupá a uvažuje střízlivě. Dostalo se mi od ní varování, že pokouším osud. Nebrala jsem ta slova vážně.

Dodnes mi ale znějí v hlavě, kdykoliv si na ten úděsný pátek třináctého vzpomenu.

Začalo to vlastně už časně k ránu, kdy jsem ještě spala. Zdál se mi hrozný sen, že mě někdo v neznámém městě pronásleduje a vraždí. Vzbudila jsem se zpocená a vyděšená.

Jako z udělání byl můj muž zrovna dva dny služebně pryč, takže jsem byla v ložnici sama. Třásla jsem se ještě několik minut po probuzení. Když jsem vstala z postele, mimoděk jsem si uvědomila, že vykračuji levou nohou, což má přinášet smůlu.

Hysterický záchvat

Další věc, která má přinášet neštěstí, mě čekala v kuchyni. Jak jsem byla celá rozhozená, převrhla jsem slánku a rozsypala sůl. Snažila jsem se v duchu domlouvat sama sobě, ať neblázním a chovám se rozumně. Kvůli tomu snu ale ve mně pořád ještě přetrvával stísněný pocit.

A to jsem netušila, jaké další nepříjemnosti mi den přinese. Po cestě do práce mě na přechodu pro chodce málem porazil motocykl. Bezohledný řidič jel dál a já jsem zaslechla podivný smích. Myslela jsem si, že je to nějaký nepřející chodec.

Ten smích jsem potom ale slyšela během dne ještě víckrát, například hned poté, kdy jsem v kanceláři převrhla šálek kávy na klávesnici počítače. Šla jsem si na toaletu očistit kalhoty, které také dostaly zásah a pak jsem se nemohla dostat ven.

Dveře zapadly a nešly otevřít. Začala jsem hystericky křičet. Když mě správce budov osvobodil, všichni na mě hleděli překvapeně, protože mě dosud znali jako klidnou ženu, kterou jen tak něco nerozhází.

Děsivý smích byl poslední kapkou!

Jak jsem byla vyděšená z toho, co se mi všechno děje, udělala jsem vážnou chybu i v práci. Omylem jsem přepsala jeden důležitý soubor, na který čekala moje vedoucí. Dostala jsem od ní pořádně vynadáno, což moji náladu srazilo ještě níže.

Celou tu dobu jsem si uvědomovala, že je pátek třináctého a že ty rány osudu nesklízím náhodou. V duchu jsem se omlouvala své sestře za to, jak pohrdavě jsem se o pověrčivosti vyjadřovala. Slibovala jsem si, že se jí omluvím. Ještě mě ale čekaly další problémy.

Zůstala jsem v kanceláři přesčas, abych napravila onu chybu s tím smazaným souborem. Venku byla už tma. Najednou zhaslo světlo i uvnitř a ze všech stran se ozýval stejný krutý smích, jaký už jsem slyšela předtím. To už jsem nevydržela a zhroutila jsem se.

Musel si pro mě přijet manžel, který se vrátil a nenašel mě doma. Po tom šíleném pátku jsem si vzala dva týdny dovolené a celou tu dobu jsem se z těch zážitků zotavovala. Kdykoliv mi nyní zavolá sestra ohledně nějaké pověry, nikdy jí už její obavy nevyvracím!

Marie L., (56), Brno