Vypadalo to, že rodinné Vánoce budou ve znamení smutku. Ve skutečnosti nás čekalo zázračné překvapení!
Před několika lety se stala věc, která tvrdě narušila náš do té doby poklidný rodinný život. Měli jsme dvě dcery. Ta starší z nich, Andrea, utrpěla těžký úraz, když ji na přechodu srazil bezohledný řidič.
Sice ho dopadli a byl obviněn, ale Andrea ležela v nemocnici s velmi těžkými zraněními. Její prognóza byla nejistá.
Věřila jsem ve zlepšení
Několikrát jsme mluvili s primářem o tom, jakou má Andrea šanci, že se její stav zlepší. Naléhali jsme na něho, aby byl otevřený, nepřáli jsme si slyšet žádné nejisté a nekonkrétní utěšování. Dozvěděli jsme se, že je tu vážné riziko trvalého kómatu.
Znamenalo by to, že Andrea zůstane už pouze na přístrojích a nikdy s námi nebude komunikovat. Skoro jsem se z toho zhroutila. Nepomáhalo, že mě manžel a mladší dcera utěšovali. Stále jsem věřila, že se stav Andrey zlepší.
Další dny a týdny ale nic takového bohužel nepřinášely. Nic se neměnilo.
Pravidelně jsme dceru v nemocnici navštěvovali a já se vždy vracela s pláčem, protože pohled na ni mě hodně bolel. Pomalu se blížily Vánoce. Měla jsem z nich strach.
Věděla jsem, že vánoční atmosféra na mě v souvislosti s tím, co se stalo mé dceři, ještě víc dolehne.
Dárek, který tam nikdo nedal
Mladší dcera i manžel mě přesvědčili, abychom Štědrý večer normálně oslavili. Říkali, že Andrea by si to tak přála. Všechno ale stejně probíhalo v dojemné a tísnivé atmosféře. Příliš dárků se pod stromečkem nesešlo, na to ani nikdo neměl moc náladu.
Bylo tam jen pár malých pozorností. Jeden dárek tam nakonec zůstal. Ukázalo se, že je to malá prázdná krabička. Uvnitř ní byl ale lísteček s nápisem. Stálo tam: „Zítra dopoledne v nemocnici“. Nikdo z nás netušil, jak se tam ten záhadný vzkaz ocitl a co má znamenat.
O půlnoci jsme šli na mši do kostela a všichni jsme se modlili za Andreino uzdravení. Musela jsem přitom pořád myslet na ten vzkaz z krabičky. Výzvu, která tam byla napsána, jsme se druhý den rozhodli uposlechnout.
Nebyly zrovna návštěvní hodiny a tak jsme hledali nějakou výmluvu, jak se k dceři dostat. Nakonec jsme ji nepotřebovali. Na vrátnici se tvářili, jako by věděli, že přijdeme. Vrátná se na nás usmívala. Zeptala jsem se nechápavě, co se děje. Vrátná mi řekla, že Andrea se před chvíli probrala k vědomí!
Bylo to stejné písmo!
Pro mě bylo to, že mohu opět mluvit se svojí dcerou, tím nejkrásnějším vánočním dárkem v životě. Nikdo z lékařů si nedovedl vysvětlit, jak to, že se Andrea tak náhle vzpamatovala.
Dívala jsem se do jejích otevřených očí a na její pobledlé tváři viděla pokus o úsměv.
Já jsem brečela, ale štěstím – to ostatně manžel i mladší dcera také. Stav Andrey se rychle zlepšoval a začínalo být zřejmé, že se úplně uzdraví. Jediné, co zůstávalo záhadou, byl onen záhadný vzkaz, který nás do nemocnice poslal.
Mladší dcera to tajemství objasnila, i když to vysvětlení působilo mysticky. Bylo to už později na jaře, když se probírala krabicí se starými fotografiemi a pohlednicemi.
Jedna z nich pocházela z lázní, kde kdysi pobývala moje babička a odkud nám poslala pozdrav.
Písmo na pohlednici i písmo na onom vzkazu, který jsme si samozřejmě nechali na památku, bylo naprosto totožné. Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak. Potvrdili mi to i manžel a obě dcery.
Věřím tomu, že nějakým kouzlem babička z onoho světa zařídila, abychom se v předstihu dozvěděli, že se stav Andrey zlepší. Nerozumím tomu, jak se taková věc dá provést, ale nad dobrými kouzly by člověk neměl nikdy moc přemýšlet.
Každé vánoce si tu krabičku se vzkazem pokládáme pod stromek mezi ostatní dárky!
Věra L., (60), Teplice