Zamilovanost si nevybírá, jen se někdy zrodí ve špatnou chvíli. Přes lásku mojí maminky se přehnaly dějiny a na dlouhá desetiletí ji pohřbily.

Maminka se narodila v roce 1923, a byla v pořadí čtvrtým dítětem z šesti. Její otec provozoval hospodu v malé vesničce na severu Čech, maminka se točila kolem plotny a dětí, obdělávala malé políčko a zahradu, a když bylo potřeba, pomáhala tatínkovi v hospodě.

Osud jejich lásce nepřál

Maminka měla spoustu kamarádek, se kterými mluvila česky i německy. Tak to tehdy v Sudetech bylo běžné. Její nejlepší kamarádkou byla Gerda a její bratr Karl. Žili v klidu, k tatínkovi do hospody chodili všichni – Češi i Němci.

Když se v Německu dostal k moci Hitler, na pozadí dramatických historických zvratů se zrodila její láska s Karlem. Sudety ale připadly Německu a jejich cesty se rozešly.

Byla těhotná

S Karlem si vyměnili pár dopisů, pak narukoval na vojnu. Přesně v tu dobu maminka zjistila, že je těhotná. S pláčem to běžela říct rodičům. Ti nejdříve lamentovali, ale otec nakonec řekl: „No co, je divná doba.

Jeden krk navíc uživíme.“ O devět měsíců později jsem se narodila já. Maminka mi dala jméno Eva.

Zmizel bůhví kam

Za dobu jejího těhotenství se však jejich kontakt s Karlem přerušil, a tak vůbec netušil, že má dítě. Když skončila válka, čekala maminka, že se jí ozve. Nakonec jsme se přestěhovali do Děčína a maminka si tam našla práci.

Roky běžely, já jsem vystudovala, vdala se a narodily se mi dvě děti. Často jsem maminku přesvědčovala, aby zkusila najít alespoň Karlovy příbuzné. Jenže jak? Němci ze Sudet museli odejít a vazby se zpřetrhaly. Z Čechů v původní vesnici zůstali jen staří manželé, a ti si nic nepamatovali.

Pátrání se vyplatilo!

Po roce 1989 jsem se znovu pustila do pátrání. Starší dcera mi pomáhala. Napsaly jsme spoustu dopisů, až jsme nakonec zjistily, že Karl žije! Odepsala nám jeho dcera Sophie. Usadil se někde u Drážďan. Zkoušel prý maminku po válce najít, ale dopisy se vracely.

To, že má dítě, netušil. V tu dobu byl vdovec a žil sám.

Cesta do minulosti

Vyrazily jsme ve třech – maminka, já a moje starší dcera. Na ten krásný letní den roku 1990 nikdy nezapomeneme. Z domu vyšel pohledný starší muž s laskavýma očima. Zůstal stát jako zkoprnělý.

Nevydržela jsem to a špitla: „Tati?“ Pořád tam stál, tekly mu slzy, a kdyby nepřišla na pomoc moje dcera Tereza, stál by tam snad dodnes. „Marie,“ řekl tiše a pak si s maminkou padli do náručí.

A pak, jako by chtěli dohnat ty ztracené roky, se od sebe už nehnuli. Před šesti lety můj otec zemřel, ale moje maminka, dokud byla ještě naživu, já i moje děti na něj s láskou vzpomínáme.

Eva L. (61), Děčín