Kvůli životním výhodám byla moje příbuzná ochotná spojit se i s peklem.

Co jsem si pamatovala, byla moje sestřenice Alena vždycky zvláštní. Chovala se divně už jako malá. Nikdy jsme nebyly příliš velkými kamarádkami. To ostatně platilo i pro ostatní děti – Alena se vždycky chovala panovačně a sobecky.

V době dospívání se navíc začala zajímat o různé temné a nadpřirozené věci. Ostatním dávala najevo, že ví něco víc, než oni, takže k jejím špatným povahovým vlastnostem přibyla ještě namyšlenost.

Svěřovala se jenom mně

Na rozdíl od Aleny jsem žila celkem běžným životem. Našla jsem si přítele, toho jsem si pak vzala za manžela a měla syna a dceru. Alena sice vystřídala hodně partnerů, ale s nikým jí to nevydrželo natrvalo.

Po dětech ani netoužila, jak se sama vyjádřila. Bylo jasné, že být matkou by nevyhovovalo jejímu sobeckému způsobu života. Vůči mně se sice Alena chovala povýšeně jako k ostatním, ale současně i přátelsky.

V dospělosti se mi svěřovala se svým soukromím a svými plány, možná jako jedinému člověku na světě. Právě takhle jsem se od ní v době, kdy mi bylo už čtyřicet let, dozvěděla, že jí čeká velké zbohatnutí.

Opakovala to stále častěji. Netušila jsem, co tím myslí. O nějakém tom dědictví bych kvůli našemu příbuzenskému vztahu musela vědět. A kdyby si našla nějakého milionáře, dlouho by neotálela s tím, že by mi to řekla.

Měla propadlé tváře

Jednoho dne jsem se dozvěděla, že Alena skutečně velmi zbohatla. Nikdo ale nevěděl jak. Říkalo se něco o výhře ve Sportce. Já jsem se jí nechtěla ptát přímo, ostatně ona s většinou lidí přerušila kontakty.

Jezdila na drahé exotické dovolené, nepracovala a před veškerým příbuzenstvem se uzavřela – prý aby po ní někdo nechtěl půjčovat peníze. Nijak moc jsem nelitovala, že se Alena nestýkala ani se mnou. Pak mi ale přece jen zavolala a já jsem z jejího hlasu cítila obavy a neklid.

Řekla, že jsem jediná, komu se může svěřit. Když jsem pak Alenu navštívila v jejím novém luxusním bytě, hned jsem se zděsila nad tím, jak sestřenice vypadala. Měla propadlé tváře, jako by týden nespala, chvěl se jí hlas a v jejích očích byl strach.

Řekla mi, že asi brzy zemře a hned nato mi vysvětlila proč. V touze po přepychu prý uzavřela smlouvu s ďáblem. Podle nějaké staré knihy ho zkoušela přivolat, on se jí opravdu zjevil a slíbil jí bohatství. Musela ale podepsat smlouvu, že mu odevzdává svoji duši.

Smlouvu už jsem nenašla

Pomyslela jsem si, že se nejspíš sestřenice úplně zbláznila. Zatvářila jsem se na to tedy nevěřícně, ale Alena mi ukázala list papíru, kde byl skutečně podpis její krví.

Stanovený čas se podle té smlouvy sestřenici krátil – do doby, než se znovu setká s ďáblem, zbývalo pár týdnů.

Nešlo o úplně přesné datum, bylo tam jenom napsáno „po začátku jara“. Netušila jsem, jaký postoj k tomu všemu mám zaujmout. Alenu jsem vyslechla, ale nic víc jsem pro ni udělat nemohla. Jak se blížil začátek jara, telefonovala mi stále častěji.

Potom se odmlčela a já se dva dny nato dozvěděla, že zemřela. Podle lékařské zprávy dostala infarkt. Byla jsem potom při vyklízení jejího bytu, ale tu smlouvu s temnými silami jsem už nenašla. Celou tu historii jsem pak vyprávěla jen dvěma dalším kamarádkám.

Jedna si myslela, že sestřenice přišla o rozum a dostala srdeční zástavu pod dojmem svých halucinací. Druhá věřila, že si pro Alenu opravdu přišel ďábel. Od té doby uplynulo už hodně let. Jak to bylo doopravdy, to se nikdo nedozví.

Já se utěšuji tou verzí od první kamarádky, ale často se přistihnu, že věřím spíš té druhé.

Daniela S., (60), Ústí nad Labem