Pomoc kamarádce pro mě měla nečekané následky.

Dnes už si lidé dopisy nepíšou, ale v dobách mého mládí to byl asi jediný způsob komunikace kromě přímého rozhovoru. Já jsem byla vždy dobrá ve slohových pracích.

Nebylo proto divu, když mě spolužačka Eva na střední škole požádala, jestli bych jí nepomohla s psaním pro kluka, který ji zaujal v seznamce Mladého světa.

Dopis jako tajemství

Váhala jsem tehdy jen chvíli. Nakonec jsem napsala docela dlouhý dopis. Eva byla spokojená, ale sotva mi poděkovala. Všechno jsem po čase zahodila za hlavu. Za nějaký čas přišla Evě odpověď. Michal, jak se dotyčný jmenoval, odepsal.

Zaskočila mě jeho upřímná slova, psal opravdu moc hezky. Eva mě přemlouvala, abych jí pomáhala dál. Jeho věty mi stále vířily v hlavě a srdce přímo toužilo po jeho odpovědi.

Dovedete si představit, že kolena se mi tehdy podlomila z obyčejného roztřeseného písma?

A tak jsem odepsala. Byl to o něco delší dopis. Michalova odpověď přišla tentokrát mnohem dříve a návrh na setkání byl na světě. Přijede prý navštívit do Prahy prarodiče. Nelenil, napsal místo i čas.

Když pravda vyjde najevo

Eva se začala na rande celkem připravovat. Den D nastal. Dodnes nevím, jak mě to napadlo, ale najednou jsem se skrývala opodál a sledovala setkání. Vítání bylo rozpačité. Zamířili do mé oblíbené cukrárny.

Majetnické chování Evy mě naštvalo a s bolavým srdcem jsem odešla pryč. V pondělí jsem do školy mívala vždycky zpoždění. Tak to bylo i tehdy. Doběhla jsem současně se zvoněním.

Na stole ležela obálka s mým jménem.

Písmo jsem poznala hned.

Ukázalo, že Michal v rozhovoru s Danou marně hledal moje slova. Rychle pochopil. Eva se přiznala. S těžkým srdcem mi předala dopis. Začala jsem si s Michalem psát, už pod vlastním jménem. Odhalila jsem svou duši a setkání se stala pravidelnými.

Nezůstali jsme spolu sice do konce života, ale byly to krásné dva roky. Před časem jsme se znovu viděli, a i když jsme dnes oba už v důchodu. Na tu první lásku stále rádi vzpomínáme.

Marie R. (65), Praha