Konec mého prvního manželství pro mě kdysi znamenal i další bolestnou ztrátu.

Řadu let se zdálo, že moje manželství s Radimem bude bezdětné. Nemohla jsem otěhotnět a došlo to tak daleko, že jsem se i ambulantně léčila. Poté, kdy jsem se dozvěděla, že jsem v jiném stavu, cítila jsem velké štěstí.

Vánoční smutek

Dlouho jsem se však neradovala, protože se dostavily zdravotní problémy a já jsem si musela jít lehnout do nemocnice. Tam jsem zůstala prakticky až do porodu. Moje dcerka Lenka se hlásila na svět mnohem dřív, než byl její čas.

Narodila se v sedmém měsíci a vážila jen něco přes kilo a půl. Hned ji převezli na jiné oddělení do nedalekého města. Bylo to pro mě deprimující, protože zrovna přišly Vánoce a já jsem je celé trávila v nemocnici sama.

Nebyl tam skoro nikdo a já jsem se cítila opuštěná. Stále více jsem propadala zoufalství a všechno mi připadalo jako zlý sen. Přestala jsem normálně reagovat, byla jsem smutná a podrážděná.  Po propuštění z nemocnice jsem hned jela za dcerkou.

Když jsem však konečně spatřila to malé tělíčko, napojené na infúzi, hubené ručičky a nožičky, upadla jsem znovu do velkých depresí. Byla jsem ze všeho naprosto vyčerpaná. Jakž takž při životě mě držel jen manžel.

Ten boj zvládla

Tehdy panovala dost tuhá zima. Všude ležely spousty sněhu a my jsme každý týden vozili do nemocnice moje mateřské mléko.

Protože Lenka zhubla na něco přes kilo a měla vážné zdravotní problémy, rozhodli lékaři, že moje špatná psychika jí nyní nepomůže a poslali mě domů.

Až když dcerka přibrala kilo a půl, zůstala jsem u ní. Už jsem přece jen věděla, do čeho jdu a tak jsem se těšila. Seděla jsem u inkubátoru tak často, jak se dalo. Věděla jsem, že moje přítomnost je moc důležitá.

Ještě chvíli trvalo, než si dcerka zvykla na normální vzduch, na normální kojení – a potom už naštěstí začala přibírat. Sílila ze dne na den, ale stále byla velice maličká. Když dovršila dvě a půl kila, byly jí tři měsíce.

Tehdy nás pustili konečně domů a byl to jeden z nejšťastnějších dnů mého života.

Dvě tvrdé rány

Starali jsme se o Lenku jako o princeznu. Manžel ji nosil stále na rukou a byl na ni pyšný. Do pěti let všechno dohonila a dotáhla se na své vrstevníky. Dokonce ani nebývala příliš nemocná. Další dítě jsme neměli, nechtěli jsme riskovat.

Zdálo se, že se všechno usadilo a že konečně bude všechno v pořádku. Jenže ne vždy se v životě věci končí šťastně a trápení přichází ze strany, odkud by to člověk nečekal.

Po letech, když Lence táhlo na patnáctý rok, čekalo mě ze strany Radima nečekané a kruté překvapení.

Našel si novou přítelkyni a podal žádost o rozvod. Lenka na něm ale lpěla natolik, že odešla s ním. Věřila jsem, že ji budu vídat i nadále, jenže bývalý manžel se s naší dcerou a svojí novou přítelkyní přestěhovali do daleké ciziny. To byl pro mě další krutý životní šok.

Mohly za to pomluvy?

Od rozvodu jsem tak Lenku neviděla. Nejhorší bylo, že přestala i jakákoliv komunikace. Bolelo mě, že jsem nemohla prožívat další události v jejím životě. Proplakala jsem kvůli tomu spoustu dnů a nocí. Našla jsem si pak nového partnera, který zůstal sám s malým synkem.

Přijala jsem ho za vlastního, protože na další společné dítě už jsem si netroufala.  Nikdy jsem se ale nesmířila s tím, že jsem ztratila s Lenkou veškerý kontakt. Cítím to jako obrovskou ránu osudu a také jako nevděk z její strany i ze strany Radima.

Od jedné známé jsem se dozvěděla, že bývalý manžel mě před naší dcerou ošklivě pomlouval. Tvrdil prý dokonce, že jsem chtěla ukončit její život, když byla v inkubátoru.

Bolí mě, že takové lži dcera věří, i když už dnes je dospělou ženou a kdyby chtěla, mohla by mě kontaktovat. Vlastně ani nevím, jestli Lenka nebo Radim jsou ještě naživu, stát se mohlo cokoliv. Mám svoji rodinu, ale také obrovskou ránu v srdci, která se nikdy nezahojí.

Ivana L. (57), Hodonín