O třináctce se říká, že  nosí smůlu. Některým lidem ale komplikují život úplně jiná čísla.

Na pověry jsem nevěřila do té doby, než jsem se seznámila s Luďkem, mým prvním manželem. Až na jeho smutném osudu jsem zjistila, že některé z pověr skutečně platí.

Měl své důvody

Luděk nepatřil k žádným strašpytlům, když o něco šlo, dokázal vždycky projevit dostatek odvahy. Jediné, čeho se bál, bylo číslo dvacet, což mi ze začátku připadalo hloupé až směšné.

Postupně mi ale docházelo, že manželovy obavy měly svůj základ v trpkých životních zkušenostech.

Dozvěděla jsem se to v den, kdy jsme plánovali datum, kdy se vezmeme. Mně připadal dvacátý července ideální, ale Luděk datum ihned odmítl. Řekl mi, že dvacítka mu přináší smůlu a hned vyjmenoval několik případů.

Jeho otec se zabil při autonehodě dvacátého září, jeho sestra přišla o dítě dvacátého ledna. On sám dostal dvacátého května výpověď z práce, kterou měl rád a dvacátého prosince se s ním kdysi rozešla jeho první dívka.

Nejhorší rány osudu

Myslela jsem si, že to všechno byly třeba jen náhody, jenže další život začal Luďkovy obavy potvrzovat. Jeho maminka, která nám byla na svatbě, vážně onemocněla – a zemřela skutečně dvacátého dne v měsíci.

Tři roky po svatbě měl Luděk úraz, po kterém skončil na invalidním vozíku. Stalo se to dvacátého února.

V té době jsme už měli syna. Další životní období pro mě bylo hodně těžké, ale ty dlouhé roky jsem zvládla. Během té doby číslo dvacet Luďkovi příliš nekomplikovalo už tak složitý život. Vždy dvacátý de v měsíci jsme ale oba udržovali zvýšenou pozornost. A právě dvacátého se ale dozvěděl, že je vážně nemocný.

S rakovinou pak bojoval několik let i při svém handicapu. Zemřel dvacátého dubna. Nedokážu si vysvětlit, proč právě mého prvního muže to číslo takto pronásledovalo.

Po jeho smrti jsem se znovu vdala, ale současný manžel s žádným prokletím naštěstí bojovat nemusí.

Anna B. (60), Blansko