Člověk nemá litovat toho, co mu přineslo štěstí, i když to nakonec skončilo.
Vdávala jsem se mladá, nezkušená, plná romantických představ o lásce. Spolu s manželem jsme si je postupně naplňovali. Nejprve svatba, dítě, velký dům se zahradou, kde jsme mohli trávit chvíle s kamarády a s rodinou.
Po dvaceti letech moje pohádka skončila. Manžel si našel milenku, kterou nejprve tajil dva roky, až nakonec od nás odešel, a neváhal si založit novou rodinu. Měl alespoň tolik slušnosti, že se z našeho domu odstěhoval a nechal ho mně a naší dceři.
Zdálo se mi to neschůdné
Dcera už byla skoro dospělá, měla své zájmy, přátele, domů se chodila jen vyspat. Nechtěla jsem dopadnout jako moje rozvedené přítelkyně, které jediný světlý bod na konci dne viděly ve svém oblíbeném seriálu.
S kolegyní jsme si jednoho večera vyrazily do města, do jedné vyhlášené vinárny. Zjistila jsem, že ačkoli jsem ženou středního věku, mužům se stále líbím. Začala jsem chodit ven dvakrát, třikrát do měsíce. Jednoho dne jsem se seznámila se zajímavým mladým mužem.
Líbil se mi a vnímala jsem, že i já jemu. Brala jsem to nejprve jako flirt, už proto, že mezi námi byl velký věkový rozdíl. Erik, jak se onen mladík jmenoval, se do mě skutečně zamiloval. Jedna jiskra pak zapálila druhou.
Začala jsem mít Erika plnou hlavu, ačkoliv jsem se tomu snažila bránit. Líbil se mi, to ano, a také mi lichotilo, že o mě má očividně zájem, ale ten věkový rozdíl mi připadal nepřekonatelný.
Musela jsem myslet i na svou dceru, o které jsem nevěděla, jak by přijala fakt, že její máma si něco začala s výrazně mladším mužem.
První rozchod
Vedle Erika jako bych omládla. Cítila jsem se skvěle. Rozuměl mi, poslouchal mě, radil se se mnou. Rozhodla jsem se říct dceři pravdu a uvidím, jak to přijme. Dopadlo to nad očekávání. Řekla, že mi to přeje a že věk je pouhé číslo.
Do té doby jsem se s Erikem scházela víceméně tajně. Potom už jsme se neskrývali. Trvalo ale rok, než můj mladší přítel řekl o našem vztahu i své matce, u které stále bydlel. Ta věděla, že její syn někoho má, ale netušila, že je mezi námi takový rozdíl.
Vadilo jí to, ale Erik si mě „prosadil“. Nakonec jsem to však byla já sama, kdo o perspektivě našeho vztahu začal pochybovat. Vysvětlila jsem Erikovi, že by to stejně nikam nevedlo. Byl tím zaskočený, protože jsme se vlastně kvůli ničemu nehádali.
Respektoval ale moje rozhodnutí. Netrvalo to ani dva týdny a já jsem si uvědomila, jak moc mi chybí. O tom, že postrádá i on mě, jsem vůbec nepochybovala. Dali jsme se tedy znovu dohromady.
Muselo to tak dopadnout
Uběhly další dva roky. Mně opět začalo docházet, že já nejsem pro Erika perspektivou. Když jednou doslova básnil o tom, jak se jeden z jeho kamarádů stal otcem, uvědomila jsem se, že v budoucnu bude můj přítel chtít alespoň jednoho potomka.
Tuhle možnost jsem mu ale poskytnout nemohla. Erik mě miloval, ale já jsem nechtěla být tou, kvůli které se svého snu o rodině vzdá. On na to věk měl, já už ne. Začala jsem si připadat jako sobecká žena, která chce mladého přítele pro sebe.
I Erik si přece zasloužil prožít to, co já v minulosti. Mojí povinností bylo dopřát mu to. S rozchodem Erik nesouhlasil, avšak tentokrát jsem na něm už definitivně trvala. Večer, kdy jsme se rozloučili, byl pro nás pro oba smutný.
Plakali jsme, ale já jsem cítila, že není cesty zpátky a že jednou mi Erik bude vděčný. Vymínila jsem si rovněž, že už se nebudeme dál kontaktovat, abychom se navzájem netrápili. Dodrželi jsme to.
Mně se pak při každém pohledu na Erikovu fotografii zachvělo srdce, ale vydržela jsem. Našla jsem si partnera přiměřeného věku a s tím jsem dodnes. Na všechno to krásné ale ráda vzpomínám a ničeho nelituji.
Dana M. (56), Opava