Láska se neohlíží na žádné překážky, ani na to, jestli muž a žena náhodou už nemají pouto s někým jiným.

Jako většina mladých dívek jsem i já měla v mládí spoustu naivního očekávání. Byla jsem plná ideálů, způsobených čtením sladkých romantických příběhů. Čekala jsem na lásku jako na zázrak.

Když jsem potkala toho „pravého“ kluka, věděla jsem, že je to člověk, se kterým chci prožít celý svůj život. Jak už to ale bývá s první láskou, nenaplnila se. Nikdy jsem na něho však nezapomněla.

Manželství jako omyl

U dalšího vztahu už jsem byla opatrná. Bála jsem se, že bych se mohla znovu zklamat a proto jsem raději zbaběle sama vztah s Jiřím ukončila. Kromě toho jsem měla dost velké nároky.

Dnešní dívky už by to asi vůbec nepochopily, ale já jsem chtěla zůstat poctivou a nedotčenou až do svatby.

Na tu jsem ovšem nečekala dlouho. Provdala jsem se za Ivana, dalšího muže, který o mě projevil zájem. Ukázalo se, že to byl můj osudový omyl. Myslela jsem si, že v manželství stačí mít vzájemnou úctu a štěstí pak přijde samo.

Jenže můj manžel si nikdy necenil ani toho, že byl prvním a jediným, který se mě kdy dotkl. Přesto jsem s ním dokázala žít dlouhá léta a platí to vlastně až dodnes.

Nečekaný návrat

Většina těch roků v manželství nebyla příliš radostná. Bylo to dáno i manželovou povahou. Ivan totiž trpí sociální fobií. V některých chvílích jsem se cítila skoro na dně. Nechtělo se mi dál žít a bojovat o harmonický a rovnoprávný vztah.

Naštěstí jsem měla velkou oporu v podobě mých dětí. Jsem věřící a díky nim jsem pochopila, že člověk musí umět přijímat osud se vším, co k němu patří. Mým osudem se zdál být život plný trápení a bolesti.

Příliš jsem nevěřila tomu, že bych mohla ještě někdy něco hezkého prožít. Občas se ale stává, že tehdy, kdy ztratíte naději, objeví se něco nečekaného, nějaká nová výzva. Ta moje výzva měla podobu Jiřího, onoho tehdy v mládí odmítnutého ctitele.

Nějak se mu podařilo vypátrat moji adresu a telefonní číslo. Když mě kontaktoval, byla jsem překvapená. Chtěla jsem vědět, co ho to napadlo, ozvat se mi znovu po tolika letech. Při jeho odpovědi se mi sevřelo srdce.

Jiří řekl, že na mě nikdy nezapomněl, myslel na mě každý den a celé roky se mě pokoušel vypátrat.

Naše duše omládly

Jiří mě poprosil o schůzku a já jsem souhlasila. Měla jsem ale obavy, že jakmile mě uvidí takhle ztrápenou a s mnoha kily navíc, bude velmi zklamaný. Za ta léta jsem se už necítila ani atraktivně, ani žensky.

Velice jsem se ale mýlila, od toho dne, kdy jsme si dali rande, mi nepřestal volat.

Posílal mi krásné SMS zprávy, plné citu a lásky. Bylo úžasné vědět, že mě někdo miluje i po tolika letech. Také Jiří byl ženatý a bylo mu jasné, že i kvůli svým zásadám se nikdy nerozvedu. To si ostatně ani nepřál. V ničem nám to ale nepřekáží.

Nehodlali jsme nic bourat a začínat nový život. Setkávali jsme se spolu u kávy nebo na procházkách a měli pouze radost ze své přítomnosti. Připadalo nám, že naše duše omládly, jako by mezi námi celá ta dlouhá doba, kdy jsme se neviděli, neexistovala.

Jiří mi říkal, že jsem mu vrátila chuť do života. Já jsem mu podle pravdy odpovídala, že on mně také.

Zůstalo to tajemstvím

Nechtěli jsme, aby se to naši partneři dozvěděli. Nepochopili by to. Naše děti to ale věděly a dopřávaly nám štěstí, které jsme spolu prožívali několik let. Nesetkávali jsme se často, někdy jen jednou nebo dvakrát do měsíce. Telefonovali jsme si ale celkem pravidelně.

Věděli jsme o sobě všechno a bylo to pro nás velkou vzpruhou a oporou v každodenním běhu věcí. Změnilo to nejen můj život, ale i moji postavu. Zhubla jsem a každý mi říkal, že jsem na stáří zkrásněla. Dodávalo mi to energii a sílu.

Už jsem se necítila v manželství tak osamělá a zbytečná. Loni ale vše skončilo, Jiří náhle zemřel. Ve mně ale bude vzpomínka na náš čistý vztah žít navždy.

Jana K. (59), Praha