Brali jsme to nejprve jako fantazii, ale pravda byla drsná.

Po strýčkovi z manželovy strany jsme před časem zdědili starý vesnický dům. Zařídili jsme si ho jako chalupu a jezdili jsme tam pravidelně každý víkend, nejprve s dětmi, pak i s vnoučaty. Z nich byl nejčilejší Matěj neboli Matýsek. Když mu bylo pět let, začaly se dít divné věci.

Viděl ho jen on

Jedno letní odpoledne si Matýsek hrál venku před domem. Najednou se zarazil, přišel ke mně a zatahal mě za rukáv. Ukazoval směrem k lesu a ptal se, kdo je ten pán, že prý se ho bojí. Pečlivě jsem se rozhlížela, ale vůbec nikoho jsem neviděla.

Matýsek ale trval na to, že tam ten pán skutečně je a dokonce mi ho podrobně popisoval. Brala jsem to jako pouhou hru dětské fantazie. Nezůstalo ale jen u tohoto jediného zážitku. Opakovalo se to ještě několikrát. Matýsek mi sdělil, že prý ten pán v naší chalupě bydlel.

To už mi nepřipadalo jako nějaký výmysl. Vnuk se vždy tvářil naprosto vážně, trochu ustrašeně, ale každopádně přesvědčivě. S manželem jsme pochopili, že nejspíš skutečně nějaký přízrak vidí.

Starý příběh

Přestali jsme Matýskovi jeho vidiny vyvracet. On je čas od času zopakoval, až se to stalo takovým zvykem. Řešení se objevilo ve chvíli, kdy jsem na půdě domu našla starou zaprášenou krabici, plnou dokumentů a černobílých fotografií. Snesla jsem ji dolů a začala si fotky prohlížet.

Na většině z nich byla naše chalupa. Náhle Matýsek ukázal na jednu fotku a prohlásil, že to je ten pán. Pátrali jsme pak mezi starousedlíky a zjistili jsme, že se jednalo o manželova vzdáleného příbuzného, který se za první republiky dal na cestu zločinu.

Nevyplatilo se mu to, dostal se do vězení a tam zemřel na tuberkulózu. Došlo mi, že ten přízrak, který Matýsek vídá, je duchem tohoto muže. Nikdo jiný z rodiny zjevení nespatřil a ani vnukovi se pak muž nezjevoval, jakmile vnuk začal chodit do školy. Vím ale, že si nevymýšlel.

Anna B. (58), Písek