Dům naproti dlouhé roky žalostně chátral. Kdysi se mi líbil kluk, který tam bydlel. Netušila jsem, že ho o mnoho let později potkám právě tam.

Uběhla řada let a do domu naproti nám se vrátila moje první láska. Nejdřív jsem si to neuvědomila. Všimla jsem si, když jsem šla na houby, že tu ruinu někdo konečně opravuje, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

Myslela jsem si, že má nového majitele. Když jsem se ale vracela s poloprázdným košíkem, zaregistrovala jsem chlapíka asi v mém věku, příšerně oblečeného, jak sedí na komíně. Blázen to zřejmě nebyl, jen prostě opravoval komín. A tehdy mě poprvé napadlo, že by to fakticky mohl být Radek.

Mladá láska

Chodili jsme spolu, když nám bylo dvanáct. Vždycky jen na stráň se psem, každý s tím svým. Byli to voříšci, většinou se prali a my jsme na ně křičeli, ať toho nechají. Takhle ty schůzky vypadaly.

Ale i tak jsem se stačila k smrti zamilovat. Jenže Radkovi rodiče se zrovna v ten čas rozvedli a on zmizel s mámou bůhvíkam. A jeho táta se upíjel v chátrajícím domku.

Nepoznal mě

Další osud domu naproti byl žalostný. Po smrti Radkova otce objekt chátral víc a víc, stejně jako zpustlá zahrada, která ho obklopovala. Napůl spadlý drátěný plot nebyl skoro vidět pod vysokými kopřivami a přerostlými křovisky.

Dívala jsem se na tu zkázu a myslela na Radka. Co s ním asi je? Proč se nevrátil domů a barák neopravil? Vždyť se tu narodil a vyrůstal, chodil tu do školy. Nestýská se mu po zdejším kraji? No a on se skutečně vrátil. Po nějakých čtyřiceti letech.

Druhé setkání

Koukala jsem na muže na komíně asi déle, než se slušelo, protože zahučel: „Co je?“ Potřásla jsem hlavou. Pochopitelně mě nepoznal. Sice nepoznal, ale pochopil, o koho jde. Viděl, do jakých dveří mířím, snad si vzpomněl na dětství a nesmělé námluvy.

To nám bylo pouhých dvanáct, on byl hubený dlouhán a já si pracně zaplétala copy a do nich růžové mašle, abych se mu líbila. Teď jsme se potkali na návsi, oba s nákupními taškami, a on řekl: „No jo, ty jsi přece Jana.“ Stáli jsme a zírali na sebe. Naposledy jsme se viděli jako děti, čas z nás učinil padesátníky.

City ani po letech nevyprchaly

Vlastně jsme se příliš neznali. „Trochu jsem bloudil,“ poznamenal. „A teď jsem si konečně řekl, že je čas vrátit se ke kořenům. Cos ty dělala těch čtyřicet let?“ Pokrčila jsem rameny: „Nic zvláštního. Špatně jsem se vdala a rozvedla, to je vše.“

Zasmál se: „Vypadá to, že máme podobný osud. A jestli máš psa, protože já ho mám, můžeme jít zase na naši stráň.“ Tak jsme šli na rande po čtyřiceti letech. On už nebyl hubený dlouhán, já neměla copánky s mašlemi, ale nijak to nevadilo. Stále jsem jsme se měli, a pořád máme, rádi.

Jana H. (60), Havířov