Při oslavě padesátin se mi stala zvláštní věc, kterou si dodnes nedokážu vysvětlit.

Babička Zdena z otcovy strany byla zajímavá žena. Měla jsem ji ráda už jako malá, uměla vyprávět příběhy a vždycky se s námi dětmi dokázala „spiknout“ proti dospělým. Poté, co ovdověla, žila dál sama v domku na vesnici.

Když zemřela, odkázala v závěti tento dům všem svým vnoučatům. Byli jsme celkem čtyři, takže jsme se domluvili, že domek prodáme a peníze si rozdělíme. Předtím jsme ale museli obydlí vyklidit.

Moc se mi to líbilo

Spousta věcí byla na vyhození, některé na prodej. Na půdě jsem objevila menší papírovou krabici a v ní spoustu sešitů. Zjistila jsem, že babička Zdena uměla příběhy nejen vyprávět, ale také psát.

Ty sešity totiž obsahovaly spoustu povídek a také jeden rozepsaný román na pokračování.

Rozhodla jsem si, že si je nechám a všechny postupně prostuduji. Vzala jsem si je domů a skutečně jsem se do nich začetla. Mrzelo mě, že se babička nikdy nepokusila ten román uveřejnit. Byl to hezký romantický příběh.

Babička se určitě částečně inspirovala i svým životem, ale dávala i volný průchod fantazii. Moc se mi to líbilo. Všechno se to odehrávalo v jednom vymyšleném městě. Hlavní hrdinkou byla dívka, která se jmenovala Linda.

Navenek to byla běžná mladá žena, ale skrývala v sobě zázračné schopnosti, protože mezi svými předky měla lesní vílu. Pomáhala zamilovaným, a když se lidé měli rádi, dostávali od ní jako dárek tajemnou fialovou květinu.

Četla jsem to pouze já

Přečetla jsem ten román několikrát. Nejradši bych ho nechala kolovat mezi svými blízkými, připadalo mi to ale vůči babičce nefér. Nejspíš měla důvod, proč ho nikdy nezveřejnila. Také jsem nevěděla, jak by lidé reagovali.

Bála jsem se, že by mě mohlo zklamat, co si o románu myslí. Manželovi jsem se ani neodvážila román půjčit nebo mu ho předčítat. Ten byl zaměřen na vysloveně chlapské věci jako akční a válečné příběhy.

Časem jsem se k těm sešitům vracela už jen nárazově. Měla jsem je pečlivě schované v šuplíku, kam jsem měla přístup pouze já. Ležely tam mezi dalšími „tajnými“ věcmi, jakými byl třeba památník z dob školních let.

Na dívku Lindu s její fialovou květinou jsem si ale občas vzpomněla, když jsem viděla nějaký zamilovaný pár nebo dvojici, která se k sobě chovala hezky. V duchu jsem si vždy řekla, že by si květinu od Lindy zasloužili.

Ostatně já a můj muž bychom ji mohli klidně dostat také, protože se nám dařilo zachovávat ve vztahu klid a pohodu.

Po jedné záhadě přišla další

Od babiččiny smrti uplynulo deset let, když jsem slavila své padesáté narozeniny. Byla to opravdu velkolepá oslava. Sešlo se mnoho příbuzných i přátel, kteří mě doslova zaplavili dárky. Skoro jsem je nestačila všechny vybalovat.

Jeden z nich mě zaujal svým vzhledem. Jednalo se o krabici v obalu, který vypadal jako z nějakých dávných dob. Dala jsem ji stranou a vrátila jsem se k ní až později, kdy už se oslava trochu zklidnila. Když jsem dárek rozbalila, zůstala jsem stát v němém šoku.

Uvnitř se totiž skrývala květina fialové barvy v průhledném obalu. U ní byla vizitka s ručně psaným jménem Linda. To písmo vypadalo jako babiččino! Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Nepředpokládala jsem, že by to bylo dílo manžela, protože o románu nevěděl.

Kromě toho by takového romantického gesta nebyl schopen. Napadala mě pouze samá nadpřirozená řešení. Nebyla to ale jediná záhada, která se v souvislosti s tímto dárkem k narozeninám objevila.

Než jsem sebrala odvahu se o tom s někým poradit, květina i vizitka záhadně zmizely. Ani po letech tak nemám žádné vysvětlení. To, se kterým si pohrávám – že to byl dárek k mým narozeninám od babičky Zdeny z onoho světa – mi připadá šílené. Možná to tak ale opravdu bylo!

Věra N., (57), Plzeň