Netušila jsem, jak tajemný předmět jsem si přinesla domů. Zjistil to až můj synovec.

Čas od času jsem si domů pořídila nějakou novou věc – nebo staronovou, protože jsem s oblibou chodila i do různých bazarů. Jednoho dne mi tam padlo do oka zrcadla, které se mi mohlo hodit. Nevěděla jsem, co v sobě takový zdánlivě obyčejný předmět skrývá.

Trval si na svém

Zrcadlo jsem pověsila doma na stěnu a ráda jsem se do něho na sebe dívala. Zanedlouho mi moje mladší sestra svěřila na dva dny na hlídání svého devítiletého syna Jakoubka. Měla ho v pozdním věku a bylo to pro ni vymodlené dítě.

Kuba byl proto dost rozmazlený, ale moje slovo na něho platilo. Měl i dost bujnou fantazii, takže když mi řekl, že v zrcadle viděl divné věci, brala jsem to jako klukovský výmysl. Jenže Kuba si tvrdošíjně trval na svém.

Prý v zrcadle byly divní lidé a divné věci. Stála jsem tam pak s ním asi pět minut a nic se samozřejmě nedělo. Zarazilo mě ale, s jakou úporností to synovec tvrdí. Neustále se před zrcadlo vracel. Domluvila jsem se tedy s ním, ať mě ihned zavolá, když tam znovu něco uvidí.

Viděli jsme to oba

Nemusela jsem čekat dlouho. Po čtvrt hodině se ozvalo vzrušené volání „Této, honem, pospěš si!“ Rozběhla jsem se za Kubou a tentokrát jsem skutečně spatřila něco neuvěřitelného.

Ze zrcadla přímo na mě hleděl jakýsi muž ve fraku a vysokém klobouku a za ním projížděl kočár s koňmi. Napadlo mě, že je to nějaký film a že zrcadlo je třeba skrytá televize, ale hned jsem to zavrhla jako nesmysl.

Synovec se mě držel za ruce a bylo znát, že je vyplašený stejně jako já. Celá ta scéna v zrcadle trvala chvíli, pak se znovu objevil normální pohled na naše obličeje. V ten den se vše opakovalo ještě jednou.

Rozhodla jsem se, že se tajemného předmětu zbavím a trochu s těžkým srdcem jsem ho odešla vyhodit do kontejneru. Jsem přesvědčena, že se jednalo o nějaký předmět černé magie, který umožňoval pohled do jiného světa nebo do minulosti. Já jsem s tím ale nechtěla mít nic společného!

Iveta K. (56), Most