Přála jsem si prožít konečně veselku, jaká má být, ale místo toho přišly chvíle děsu.

Poprvé jsem se vdávala v osmnácti letech, tak trochu proti vůli rodičů. Byla to hodně malá a skromná svatba, jen já, snoubenec a dva kamarádi jako svědci. Naši se o tom dozvěděli, až když už jsem měla nový občanský průkaz.

Netrvalo dlouho a došlo mi, že to byl ode mě nerozvážný krok, takže jsem se za rok rozvedla.

Jiskra přeskočila ihned

S další svatbou jsem si to dlouho rozmýšlela. Našla jsem si sice po čase nového přítele, měla jsem s ním dokonce syna, ale před oddávajícího úředníka jsme se nijak nehrnuli.

Žádné „papíry na vztah“ nám nechyběly a vydrželo nám to dlouhých devatenáct let, než se syn osamostatnil a po maturitě začal pracovat. Od svého přítele jsem se pak dočkala zrady, když si našel mladší ženu.

Bylo určitou výhodou, že jsme nemuseli řešit rozvod, protože jsme se nevzali. Z rozchodu jsem se nějakou dobu vzpamatovávala. Ve svých pětačtyřiceti letech jsem ale rozhodně nemínila zůstat po zbytek života sama.

Pak jsem potkala Ondřeje, muže o rok staršího. Nastoupil nově do naší firmy a jiskra mezi námi přeskočila poměrně brzy. Asi měsíc jsme se scházeli mimo práci, pak jsme se dohodli, že chceme spolu být pořád.

Ondřej se přestěhoval ke mně a tehdy poprvé padlo i slovo „svatba“. A protože jsem se cítila v tomhle směru životem nenaplněná, začala jsem snít o tom, že bych chtěla prožít pořádnou veselku se vším, co k tomu patří.

Od našeho seznámení neuplynul ani rok a my jsme pro svatbu měli zamluvený termín.

Podivná postava vzadu

Ondřej se ženil kdysi také mladý, ale jeho žena zemřela, když mu ještě nebylo ani čtyřicet let. Byla to pro něho tehdy hrozná situace, protože se nacházeli v rozvodovém řízení. Vážná nemoc, kterou u jeho ženy zjistili, ale postupovala velmi rychle.

Zemřela dříve, než si stačili vše vyříkat a odpustit. Hodně ho to sebralo a v dalších letech nebyl schopen kohokoliv hledat. Teprve se mnou byl připraven začít novou etapu života. Svatbu jsme si vyjednali na jednom oblíbeném zámku.

V onu jarní sobotu sice nezářilo sluníčko a nebyla modrá obloha, jak by si to bývala přála, ale alespoň nepršelo. Když jsme čekali, než se skončí obřad, který se konal před tím naším, povšimla jsem si jakési divné postavy.

Vzadu u zdi, za čekajícími lidmi, stála pobledlá žena v šatech, které také trochu vypadaly jako svatební. Chtěla jsem na ni upozornit Ondřeje, ale ta žena náhle zmizela. Spatřila jsem jí znovu až po chvilce a zatočila se mi z toho hlava.

Ona ženská postava se vynořila jako nějaký přízrak, jen tak z ničeho. Nenápadně jsem o tom řekla Ondřejovi. Ten se zadíval uvedeným směrem a vzápětí se přede mnou málem složil na zem!

Stále se na nás dívala!

Jakmile se Ondřej vzpamatoval, pošeptal mi, že ta žena vypadá jako jeho zemřelá manželka. V dalších minutách se ten přízrak zjevoval a znovu ztrácel. Zdálo se, že svoji pozornost upírá na nás dva.

A vypadalo to rovněž, že kromě nás tu ženu nikdo nevidí! V jednu chvíli dokonce vykročila směrem k nám, ale pak se znovu rozplynula ve vzduchu. Cítila jsem, jak se třesu strachem. Na to, že se za chvíli budu vdávat, jsem najednou neměla ani pomyšlení.

Teprve když mi Ondřej pevně stiskl ruku a požádal mě, ať si toho zjevení nevšímám, vzpamatovala jsem se. Umínila jsem si, že si žádnými nadpřirozenými silami nenechám pokazit svůj velký den.

Při vstupu do obřadní síně jsme prošli těsně kolem toho přízraku, ale dělali jsme, že ho nevidíme. Cítila jsem, že ta žena jde za námi. Ještě jednou jsem ji spatřila, než Ondřej řekl své „ano“. Pak se definitivně zjevení ztratilo.

Jsme spolu s Ondřejem už patnáct let, ale na svoji druhou svatbu budu vždycky vzpomínat s mrazením v zádech!

Jarmila B., (61), Opava