Když jsme zamilovaní, míváme o svém protějšku často iluze. Teprve poté, co se jich začneme zbavovat, vidíme, koho jsme si to vlastně vzali.
Na svého prvního manžela Vladimíra jsem si nemohla vlastně nijak stěžovat. Všichni naši známí se také dost divili, proč jsme se vlastně po téměř pětadvaceti letech rozvedli.
Prošli jsme si několika krizemi, jak to bývá ve většině manželství, ale vždycky jsme je dokázali urovnat.
Poté, co se osamostatnily obě naše dcery, jsme ovšem s Vladimírem čím dál více zjišťovali, že už spolu dál být nechceme. Náš vztah se prostě vyčerpal. Rozvedli jsme se bez hádek a překážek a dál jsme zůstali přáteli.
Vladimír si brzy našel novou přítelkyni, ale mně se nějak moc nedařilo objevit k sobě někoho vhodného.
Připadal mi úžasný
S Martinem jsem se seznámila na návštěvě u jedné kamarádky. Bydlel v sousedství a přišel jejímu muži vrátit nářadí, které si půjčoval. Jiskra přeskočila skoro okamžitě. Čekal na mě, když jsem od kamarádky odcházela a chtěl po mně kontakt. Vyměnili jsme si telefonní čísla.
Zavolal ještě téhož dne večer a pozval mě na výlet. Šlo to rychle a já jsem úplně ztratila hlavu, jako by mi bylo dvacet let. Možná mě mělo varovat, že Martin byl už třikrát ženatý a nikdy to nedopadlo dobře.
Věřila jsem ale jeho tvrzení, že se vždy jednalo o chybu na straně partnerek. Martinovi bylo o pět let více než mně. Uměl se chovat jako džentlmen, byla s ním zábava, dbal o sebe. Skoro mi připadalo, že si takového muže ani nezasloužím.
Všechno vypadalo ideálně i po půl roce našeho vztahu. Když mě požádal o ruku, neváhala jsem vlastně ani vteřinu. Dnes je mi jasné, že jsem měla nasazené růžové brýle a příliš jsem spěchala.
Změna měla svůj důvod
Po svatbě jsme začali bydlet u Martina, zatímco já jsem svůj byt pronajala jedné známé. I nadále všechno vypadalo skvěle, nemohla jsem si na nic stěžovat. Martin byl typem muže, který byl rázný a rozhodný, což byla trochu změna proti mému prvnímu manželovi.
Pak se ale začal můj druhý manžel měnit. Souviselo to přímo s tím, že nedostal v práci vyšší místo, které měl slíbeno. Teprve po čase jsem se dozvěděla, že Martin se ke svým kolegům v zaměstnání choval arogantně a přezíravě.
To byl jeden z důvodů, proč jeho nadřízení upřednostnili oblíbenějšího pracovníka.
Uražený Martin dal zanedlouho výpověď a změnil firmu. Jenže to, jak se předtím choval v práci, začal nyní praktikovat doma. Dělal to ovšem rafinovaně a postupně a já jsem si změnu v jeho přístupu uvědomovala až se zpožděním.
Vyčítal mi skoro všechno!
Nejprve to byly jen často se opakující drobné hádky, během kterých na mě Martin zvyšoval hlas. Rychle jsme ale dospěli až k bodu, kdy chtěl mít nad vším absolutní moc.
Náhle mu vadily některé věci, o nichž předtím nemluvil, třeba to, že jsem se scházela s kamarádkami.
Důvod k hádce si našel vždy. Jednou mi vynadal, že kupuji levné a nezdravé potraviny, podruhé, že moc utrácím. Když na to vzpomínám, je mi jasné, že si prostě jen zvyšoval svoje pošramocené sebevědomí.
Nezáleželo na tom, co mi vyčítal, podstatné bylo, že si mohl vybít svoji negativní náladu.
Nejprve jsem se bránila a věřila, že se jedná jen o dočasnou změnu. Přála jsem si dívat se na Martina jako předtím. Všechno se ale jen zhoršovalo. Můj manžel mě citově vydíral, manipuloval se mnou, byl nevypočitatelný. Kdykoliv jsem protestovala, bylo to špatně.
Nikdy nepřešel k fyzickému násilí, ale to psychické bylo asi ještě bolestivější. Dokázala jsem to vydržet ještě rok, pak už to nešlo. Rozvod proběhl naštěstí v tichosti, protože i Martin pochopil, že jsme ve slepé uličce.
Na rozdíl od svého prvního manžela už toho druhého dnes po letech nevídám a je mi jedno, jak se mu daří.
Dana J. (62), Teplice