V mládí jsem zažila na naší chatě hrozné věci, které jsem si nedovedla vysvětlit. Odpověď přinesl až čas.
Jako dívka z Prahy jsem si uměla vychutnat víkendy na chatě. Oproti panelákovému bytu to byla vždycky vítaná změna. Měli jsme chatu kousek od jednoho rybníka, kolem byly lesy. Užívala jsem si tam volnost společně se svojí mladší sestrou.
Později, když jsem studovala, jsem na chatu jezdívala i během týdne, protože jsem tam měla klid na učení.
Někdo volal moje jméno
Nepatřila jsem zrovna k bázlivým dívkám, takže mi nevadilo trávit na chatě čas sama. Ostatně, nikdy jsem tam úplně sama nebyla, na některé z okolních chat vždycky někdo byl. Jedni manželé tam dokonce bydleli celoročně. Jednoho večera se mi ale na mém oblíbeném místě začaly dít strašidelné věci.
Seděla jsem tehdy na pohovce u krbu a snažila jsem se dostat do hlavy učení ke zkoušce. Najednou se mi zdálo, že někdo tiše volá moje jméno. Chvíli pak bylo ticho, ale vzápětí se hlas ozval znovu.
To už jsem si byla jistá, že se nejedná o nějaký smyslový klam nebo fantazírování.
Hlas patřil nějaké mladé ženě. Netušila jsem, odkud přichází. Předpokládala jsem, že někdo stojí před chalupou a napadlo mě, jestli za mnou nepřijela nějaká kamarádka. Vyšla jsem ven, ale tam nikdo nestál. Už se setmělo, nebe bylo zatažené a foukal vítr, takže jsem měla tísnivý pocit.
Trochu jsem se začala bát. Rozsvítila jsem v celé chatě světla a prohledala všechny místnosti. Ještě třikrát mě ten hlas oslovil, pokaždé z jiného místa. Na učení už jsem se nedokázala soustředit a ke spánku jsem také ztratila odvahu.
Potom se ozvala velká rána z kuchyně. Opatrně jsem se tam připlížila a zjistila jsem, že dolů spadla polička s kořením, které se rozsypalo. Hned nato vypadly z kredence dva hrnky, jen tak, samy od sebe!
Krev místo vody
Čekala jsem ještě dlouho do noci, jestli se něco bude dít. Nic už se však nestalo. Váhala jsem, jestli se mám se svým zážitkem někomu svěřit. Sama pro sebe jsem si ho zkoušela vysvětlit tím, že jsem si učením přetížila mozek.
Pravdou bylo, že jsem se pak na chatu jet bála. Stejně jsem to ale riskla. Při dalších třech návštěvách se už nic nestalo. O to horší byl zážitek při čtvrté návštěvě. Tehdy jsem přijela na chatu uklízet.
Drhla jsem podlahu, a když jsem si stoupla, nechtěně jsem převrhla kbelík s vodou.
Hned nato jsem vykřikla, protože místo vody jsem na podlaze spatřila roztékající se kaluž krve. Vyděšeně jsem utekla před chatu a dlouho trvalo, než jsem znovu našla odvahu se vrátit dovnitř.
Podlaha byla ještě mokrá, ale po krvi už nebylo ani památky. Podobné příhody se mi pak staly ještě několikrát; vždycky ovšem jen tehdy, když jsem byla na chatě sama.
Věci, o nichž jsem netušila
To, co jsem popisovala, se stalo před pětatřiceti lety. Finanční situace donutila rodiče v devadesátých letech chatu prodat, takže už jsem se tam nikdy nevypravila. Jen občas jsem si vzpomněla na prožité chvíle hrůzy a nejistoty.
Pak jsem se jednoho dne bavila s tetou o minulosti, v době, kdy už moji rodiče byli po smrti. A teta z otcovy strany mi prozradila jedno strašlivé rodinné tajemství. Moje matka měla starší sestru, o které jsem vůbec nevěděla. Byla duševně nemocná a dobrovolně ukončila svůj život.
Podřezala si žíly právě na té chatě. Já jsem tetě řekla, co se mi tenkrát na chatě stalo. Shodly jsme se na tom, že mě tam tehdy vystrašil právě duch té nešťastnice. Jaký k tomu měl ale důvod, to netuším.
Dát o sobě vědět? Něco mi sdělit? Možná jen ona tajemná bytost nechtěla, aby se zapomnělo na její život, nebo trpěla výčitkami za svůj dobrovolný odchod. Pravdu už se nikdy nedozvím.
Jana B., (58), Praha