Nikdy jsem kulový blesk neviděl. Když se mi ten úkaz objevil před očima, začal jsem ho fotit jako zběsilý. Něco takového se jen tak totiž nevidí!

Bouře byla za dveřmi. Večer se setmělo jako o půlnoci a do listů okrasných platanů uhodil vítr. Černou nocí probleskovala olověná břicha mraků, ztěžklá deštěm. Stál jsem u okna se štěnětem labradora. Jmenoval se Bran a byly mu dva měsíce.

Nemotorné stvořeníčko, kolébající se na ještě nejistých nohou, se pokoušelo dostat z mé náruče. Psí duše se obávala přicházející bouře. Když jsem Brana postavil na zem, odkutálel se pod gauč s naříkavým kňučením. Bouřky jsem se nikdy nebál.

Dokonce jsem se jeden čas pokoušel s fotoaparátem stát lovcem blesků. Jako člen vědecké instituce jsem si dokázal blesk a hrom racionálně zdůvodnit. Avšak na to, co se mělo za krátkou chvíli přihodit, jsem nebyl připraven ani jako vyhlášený odborník!

Úžasný zážitek

V mém bytě se objevila svítící koule o velikosti tenisového míčku. Jak se dostal kulový blesk do mého soukromí, mi bylo záhadou. Zřejmě v okamžiku, kdy jsem nedával pozor, vletěl pootevřeným oknem. Koule se vznášela metr nad zemí.

Ve svém nitru byla rozpálena do bílé oslňující barvy. Chvíli se nic nedělo.

Koule stála ve vzduchu jako vánoční ozdoba, která váhala, kterým směrem v mém bytě vyrazit. Byl jsem si vědom, že jsem svědkem něčeho velmi, velmi zvláštního! Popadl jsem mobil a několikrát kouli vyfotil.

Bylo mi jasné, že ze snímků na mobilu toho moc kvalitního nebude, přesto jsem udělal několik snímků, které později vyhodnotím.

Pak jsem stejným mobilem zavolal svému kamarádovi z univerzity. Několika stručnými větami jsem mu popsal situaci. Měl to z Polabin pár stovek metrů do mého bytu. Poprosil jsem ho, ať si pospíší. Vidět kulový blesk jako doktor astrofyziky byl obrovský zážitek!

Zničil mi slona

Koule opsala kruh kolem konferenčního stolku z broušeného skla. Uprostřed stála soška slona z ebenového dřeva z Thajska. Poté se koule vydala na průzkum bytu.

Doprovázena praskajícím vzduchem, jako by někdo zapálil prskavku, se dotkla černého slona a v mžiku ho spálila na hromádku popele. Pak se vydala do mé pracovny.

Představoval jsem si svoji po dlouhá léta budovanou pracovnu spálenou na hromádku popele podobně jako slon z Thajska.

Země se bojí

Ozval se zvonek. Kamarád ze studií byl za dveřmi. Běžel jsem otevřít a vedl ho do pracovny, kde dosud ve vzduchu visela koule barvy pomeranče. Vypouštěla s prskajícími zvuky jiskry, které však moji pracovnu nezapálily. Kámoš vytáhl mobil a začal fotit.

Koule poskočila vzduchem na parapet a pak se ozvala ohlušující rána a my padli k zemi. Když jsme zvedli hlavy, byl kulový blesk pryč. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem viděl na vlastní oči jednu z meteorologických záhad.

Vzpomněl jsem si na slova jednoho známého vědce: Země se bojí, aby se neprozradilo, že není pupkem vesmíru!

Petr (54), Pardubice