Když jsem Mirka poprvé uviděla, myslela jsem si, že to je blázen. Ještě ten večer mě ale přesvědčil o tom, jak moc je chytrý a okouzlující.

Mirka jsem potkala díky svojí kamarádce Blance. Pozvala mě tenkrát na svůj klavírní recitál. Seděla jsem v první řadě a obdivovala, jak se tak rychle může trefit do černobílých kláves.

Já sama jsem na nic nehrála, a moc dobře jsem věděla, že Blanka má svůj potlesk, který sklidila na konci svého koncertu, tvrdě vydřený.

Zatímco ostatní děti ze základky se po škole věnovaly hrám a koníčkům, ona tři až čtyři hodiny denně seděla u klavíru a hrála.

Podivín, který seděl vedle mě

Mirek seděl v první řadě hned vedle mě. Vnímal hudbu se zavřenýma očima a poklepával si přitom prsty do nohy, jako kdyby na klavír hrál sám.

Tiše si pobrukoval melodii a mně přišlo, že asi nebude úplně normální. Když Blanka dohrála, otevřel oči a začal jí tleskat tak silně, že mě praštil loktem do ruky. „Moc se omlouvám,“ řekl a já raději rychle utekla za Blankou.

Kamarádky profesor

Čekala jsem na Blanku před její šatnou, kde se převlékala z koncertních šatů, když najednou přišel ten mladý muž. „Co tu chcete?“ zeptala jsem se ho. „Jdu za paní virtuoskou,“ řekl mi a culil se na mě. „A co jí chcete?“

V tu chvíli se otevřely dveře a Blanka vyšla ze své šatny. „Ahoj, Dano, jaké to bylo?“ vrhla se mi kolem krku. „Jsi skvělá!“ chtělo se mi dojetím až plakat. „Bravo, bravo!“ křičel ten divný pán vedle mě.

Mé překvapení, když mě Blanka pustila a vrhla se kolem krku jemu, bylo obrovské.

„Díky moc!“ děkovala mu, jako kdyby jí zachránil život. „To je můj profesor!“ oznámila mi vzápětí. „Mirek,“ podal mi ruku a mně spadla čelist. „Dana,“ vykuňkala jsem. „Jdeme na večeři, půjdeš s námi?“ nabídla mi kamarádka. „Ráda,“ souhlasila jsem.

Byl pro mě stále zajímavější

„Mohu tě ještě někdy vidět?“ zeptal se mě Mirek, když se večírek na oslavu Blančina koncertu chýlil ke konci. „Ráda,“ řekla jsem nadšeně. V průběhu večera jsem na něj totiž zcela změnila názor.

Zatímco v koncertním sále mi přišel jako blázen, tady jsem ho poznala jako velmi vzdělaného muže, který srší šarmem a vtipem.

„A dáš mi své telefonní číslo?“ otázal se mě s rozpaky. „Jistě.“ Vytáhla jsem z kabelky tužku a papír, abych mu je mohla napsat. „Uložím si ho raději hned do mobilu,“ řekl a vytáhl jej.

„Jak jen se to dělá?“ mačkal tlačítka, ale do kontaktů se stejně nedostal. „Já těmhle věcem moc nerozumím,“ omlouval se mi. A tak jsem mu mobil vzala a své číslo mu do něj uložila sama.

Často mimo domov

Bylo mi jasné, že Mirek asi moc praktický v životě nebude. Měl svou hudbu, které dle svého vyprávění věnoval vše. Ostatní za něj musel vyřídit někdo jiný. Ne nadarmo bydlel ve svých pětatřiceti letech stále se svou maminkou.

Převzala jsem tedy odpovědnost za Mirkův každodenní život po jeho rodičích a nastěhovala si ho k sobě domů. Byl opravdu skvělý hudebník. Sám řídil svůj vlastní orchestr a sklízel s ním velké úspěchy. Musela jsem se však smířit s tím, že ho nebudu mít vždycky jenom pro sebe.

Jezdil hrát hodně do zahraničí. Jeho měsíční turné po Evropě pro nás byly zkouškou naší lásky. Vlastně jsem mu ani nemohla říct osobně, že jsem v jiném stavu.

Hodinové telefonáty

„Čekáme spolu miminko,“ sdělovala jsem mu přes telefon a bylo mi opravdu líto, že je tak daleko. Nemohl mě ani obejmout, políbit a říct, jak mě miluje. „Cože? Miminko? A to mi říkáš jen tak? Raději ani nechoď z domu, než přijedu, ať se ti nic nestane!“ strachoval se.

„Jenomže ty se vrátíš až za dva týdny, miláčku,“ upozorňovala jsem ho. „No jo,“ zamyslel se. „A nemám ti někoho poslat, aby ti pomáhal?“ „Jsem teprve ve druhém měsíci,“ smála jsem se.

„Počkám, až přijedeš, a pak to spolu oslavíme!“ „A chceš něco přivézt?“ ptal se mě Mirek.

„Já ne, ale už se můžeš poohlížet po nějakém miminkovském oblečení,“ navrhla jsem mu. Z toho zájezdu tehdy Mirek přijel se dvěma kufry navíc, které byly plné dětského oblečení, dudlíků, plenek, hraček a zavinovaček.

Když jsem to všechno viděla, rozbrečela jsem se jako malá holka. „Proč pláčeš?“ díval se na mě nechápavě. „Udělal jsem něco špatně?“ Padla jsem mu kolem krku: „Rozhodně ne, to jen ty

hormony!“

Pár týdnů do porodu

Když jsem začínala devátý měsíc těhotenství, Mirek odjel na turné po Německu. „Snaž se to, prosím, vydržet, než přijedu, chci být u porodu!“ prosil mě.

„Budu dělat, co budu moci,“ slibovala jsem mu, i když se měl vrátit týden poté, co jsem měla naplánovaný porod. Loučila jsem se s ním tenkrát velmi těžce, ostatně jako vždycky. Bála jsem se, aby se mu něco nestalo.

Do nemocnice na poslední chvíli

„Jsem doma!“ křičel už ode dveří Mirek, když se konečně vrátil. Seděla jsem tenkrát na pohovce a sledovala svůj oblíbený seriál. „Pojď ke mně, miláčku!“ vztáhla jsem k němu ruce a on mi skočil do náruče.

Nevím, jestli to bylo tím, jak mě stiskl, nebo radostí, ale v tu chvíli mi začaly kontrakce. „Asi jsem začala rodit,“ oznámila jsem mu. „Budeme muset jet do porodnice!“ „Jsi si tím jistá?“ zeptal se Mirek. Jeho otázka už byla zbytečná, protože mi právě praskla plodová voda.

„Ty vážně rodíš?!“ vykřikl a zakymácel sebou, jako kdyby měl omdlít. Pak se ale vzpamatoval a odvezl mě do porodnice. Naštěstí jsme to stihli na poslední chvíli a já do půl hodiny po příjmu porodila krásného chlapečka. Dali jsme mu jméno Mirek – po jeho tatínkovi.

Dana L. (49), Brněnsko