Byla jsem hodně osamělá a můj malý syn, který zdědil moji povahu, bohužel také. A domnívala jsem se, že to tak bude i nadále.

Marek měl jenom mě. Bývala bych přísahala, že to tak zůstane, protože bylo vyloučeno, že bych se dokázala s někým seznámit. Na celém světě nebylo uzavřenějšího člověka. Nikdy v životě bych si nepodala seznamovací inzerát anebo se neposadila do kavárny.

Oslovit nějakého muže? Ani za všechny poklady světa.

A kdyby někdo oslovil mne, zrudla bych a utekla. Proto jsem považovala za zázrak, že jsem měla Marka. Otcem byl spolužák ze střední školy, znali jsme se od první třídy, přesto jsem ho odhadla špatně, nebyl rodinný typ.

Syn jej přestal zajímat hned v den, kdy se narodil. O svatbě nemohla být ani řeč. Měsíčně posílal na Marka pár korun. Nevadilo mi to. Marek byl můj celý svět, nic víc jsem nepotřebovala.

Za světla petrolejky

Hodně se mi podobal, hlavně povahou. Uzavřený, nepřístupný, úzkostlivý kluk. Bála jsem se, aby si vůbec našel ve škole kamaráda, vypadalo to, že je osamělý. Já už jsem si na samotu zvykla, ale jemu jsem ji nepřála. Bude i ve třiceti jezdit s mámou na chatu? Vhánělo mi to slzy do očí.

Jednoho dne, když jsme spolu brázdili naši řeku v rozvrzané pramici, do které teklo, vylovil můj tehdy osmiletý syn láhev a v ní papír se vzkazem. Opravdu se to stalo, ač to zní tak trochu románově.

Rukopis byl dětský, pisatel sděloval, jak se jmenuje, že je mu deset let, kde bydlí.

Končilo to slovy: Jestli najdeš můj vzkaz, odepiš, moc se těším, že v tobě najdu dobrého přítele. Odepsali jsme ještě týž večer za mihotavého světla petrolejové lampy, v chatě nebyla elektřina.

Prázdniny končily, nastal čas vrátit se do města. Hned v polovině září na nás zazvonil kluk. Kája, autor vzkazu v láhvi. Dostal čaj, povídali jsme si, působil dojmem sympatického, dobře vychovaného kluka.

Když byla bouřka

A tak měl Marek konečně kamaráda, dalo by se s trochou nadsázky říci, že mu ho přinesl říční proud. Příliš o něm nemluvil, ale vycítila jsem, že je spokojený.

Kája bydlel na druhém konci města, jezdil k nám autobusem, kluci spolu hráli v parku fotbal anebo si v Markově pokoji lepili letadýlka.

Jednou za bouřky si pro Káju raději přijel táta, vdovec. Pozvala jsem ho dál. Slova mi vázla v hrdle, mluvit s cizím člověkem pro mě bývá těžké. Hovořil on. Dívala jsem se mu do očí, byly laskavé. Ke svému údivu jsem zjistila, že mu odpovídám.

Mluvili jsme o vzkazu v láhvi. Řekl, že má též občas chuť vložit do láhve papírek se vzkazem a poslat ho po vodě. „Ale teď už nemusím,“ dodal a znovu se mi laskavě podíval do očí.

Anna (57), Zlín