Říkala jsem si, že budu laskavá a chápající tchyně. Jenže to jde dost těžko. Moje snacha neuklízí, kouří cigaretu za cigaretou, pořád telefonuje a o vnuka se dobře nestará.

S manželovou matkou jsem si užila své, do všeho mi mluvila. Těšila jsem se, že budu mít s manželkami svých synů přátelský vztah. Starší Jáchym přivedl domů Elu. Hned, jak jsem ji uviděla, jsem cítila, že bude jako má dcera.

Když se jim narodila malá Eliška, byla jsem nejšťastnější babička na světě. Pak nám přivedl přítelkyni syn Vojta. Na první pohled vypadala Jarka v pohodě. Vojta nám krátce sdělil, že je Jarka rizikově těhotná.

S manželem jsme nevěděli, jestli se máme radovat, nebo se bát. Nabídli jsme jim, aby se přestěhovali do našeho domu, který byl velký. V prvním patře byly dva malé pokoje a kuchyňka. Také vlastní koupelna. Aspoň budu moct pomáhat.

Začalo naše soužití. Jarka musela být samozřejmě v klidu, zůstala tedy doma na nemocenské. Neměla jsem problém jim uvařit a postarat se o ni i o syna, vždyť nosila pod srdcem mé vnouče!

Jako ta služka!

Na můj vkus byl sice u nich nepořádek, ale neřešila jsem to. „Nojo, ty jsi ze staré školy, musíš pořád uklízet,“ smál se Vojta a já nechtěla dělat zbytečně problémy.

Davídek se narodil nedonošený, dokonce byl v inkubátoru, chápala jsem proto, že Jarka má jiné starosti, než uklízet a starat se o domácnost.

Jenže čím dál víc času proklábosila s kamarádkami na sociálních sítích. Společný vchod a vstupní chodbu jsem vytírala jen já. Když jsem to schválně nechala neuklizené, ani si toho nevšimla.

„Měly bychom se spolu domluvit, kdy která vytře chodbu,“ nadhodila jsem jednou. – „Hm,“ kývla na srozuměnou, ale udělala to jen dvakrát.

Nebavilo mě pořád ji upomínat, tak jsem to postupně zase převzala já. Ještě horší to je s péčí o vnoučka. Jakmile přestala kojit, začala kouřit. Klidně v místnosti, kde si vnouček hraje. Na terase se běžně povalují nedopalky.

Požádala jsem ji slušně, aby je uklidila. Nic. Zkusila jsem promluvit s Vojtou. Nepomohlo to.

Davídkovi kupuje jen různé výživy. „Jaruš, nebylo by lepší mu něco vařit?“ zeptala jsem se jednou. –“Starej se o sebe!“ vyštěkla na mě. „Co je ti do toho? Navádíš proti mně Vojtu.“ – „Nikoho nenavádím! Jen se mi nelíbí, jak se staráš o mého vnuka!“ zvýšila jsem hlas i já.

Špatná matka?

Občas mi to ale nedá, uvařím a beze slova jim to přinesu až pod nos. Úplně rozhádat se s ní nechci. Přestala by mi půjčovat vnuka. Tak raději mlčím. V jejích očích jsem příšerná tchyně. Nevím ale, co mám dělat?

Tvářit se pořád, že mi jejich životní způsob nevadí? Vždyť v tom nepořádku s línou matkou vyrůstá přece můj vnuk!

Simona (63), Domažlice