Asi málokterý důchodce, který žil celý život jen z platu, může říci, že je bohatý. Přesto právě my jsme oblíbenou kořistí podvodníků, kteří se ničeho neštítí!
Není to tak dlouho, co jsem odešla do důchodu. Jsem sice pořád ještě dost zdravá a fit, ale nějak mě už nebavilo neustále soutěžit s mladými, ambiciózními a nafoukanými mladými kolegy, kteří měli hned po škole pocit, že snědli všechnu moudrost světa.
Dřív jsme mívali v práci bezvadný kolektiv. Pomáhali jsme si aniž bychom si záviděli, a ještě se často a hodně nasmáli. Teď tam bylo jen dusno, že by se tam vzduch mohl krájet.
A tak jsem si řekla, že raději oželím pár korun a budu mít klid. V životě jsem se už nadělala dost, i když na důchodu to tedy zrovna vidět není… „Ale co, peníze nejsou vše,“ řekla jsem si sama pro sebe a dala výpověď.
Běh za slevami
Bydlím v jednom domě celý život. Nás starousedlíků je tu už málo. Většina původních obyvatel našeho paneláku už buď umřela, rozvedla se anebo šla za lepším.
Mám ale štěstí, že tu mám kamarádku Aničku, která je tu také od začátku a za tu dobu se z nás staly dobré přítelkyně.
A protože obě žijeme samy pomáháme si a trávíme spolu hodně času. „Pohyb je prý zdravý,“ smějeme se po obíhání nákupu ve vybraných prodejnách. V jedné mají levnější vajíčka a v jiné kuře… Pak si mažeme nohy Alpou.
Přišla o celý důchod
Jednou na mě Anička zazvonila a byla celá uplakaná. Sotva mluvit mohla: „Já jsem takový trdlo,“ posmrkávala, „vím to, a stejně naletím.“ „Komu?“ vyzvídala jsem. „Popadla bych se hanbou. Tenhle měsíc prostě nevyjdu s penězi,“ zvedla ke mně zoufale oči.
„Že tys koupila nějakou předraženou blbost od těch podomních vykuků, – šmejdů, nebo jak se jim říká?“ vyděsila jsem se. „Kdepak. Je to ještě horší,“ zavrtěla hlavou, a tak jsem jí udělala čaj a počkala, až se trochu uklidní a poví mi, co se tak hrozného stalo.
Okradl ji slušňáček
Když se dopoledne vracela z pošty a odemykala dveře do bytu, zastavil ji mladík v obleku. „To mám štěstí,“ povídal, „nemusím vám nechávat ve schránce cedulku. Obcházím dům a sjednávám si schůzky s nájemníky. Revize topení,“ poklepal si na koženou tašku.
„Zvládneme to hned teď a vy si na mě nebudete muset dělat čas jindy,“ přispěchal hned s návrhem. Byl milý, slušný a vypadal spíš jako student. Vešli tedy dovnitř, on vytáhl nějaký klíč a poklepával s ním na radiátory.
„Hmm, vypadá to v pořádku,“ pobrukoval si. „No né, vy máte ale nádherně žíhanou voděnku,“ rozplýval se, „moje máma ji pěstuje také, ale má jen tu obyčejnou. Ustřihla byste mi pro ni kousek?“ poprosil ji.
Hodný syn, ještě si pomyslela má dobrotivá kamarádka a šla do kuchyně pro nůžky.
Důchod byl v tahu
Ušmikla mladíkovi kousek kytky, podepsala nějaké lejstro a přátelsky se rozloučili. Až k večeru si všimla otevřeného šuplíku u nočního stolku. Obálka s celým důchodem byla fuč. Volala na policii.
„Domů si nesmíte pouštět cizí lidi,“ pokárali ji s tím, že média stále varují před podvodníky, kteří spoléhají na důvěřivost starších a osamělých lidí.
„Za blbost se holt platí. Takhle to sice neřekli, ale bylo to jasné,“ zkonstatovala nakonec Anička. Domů šla smutná, ale už ne tak zoufalá. A s příslibem, že s penězi jí pro tento měsíc vypomohu.
Drzoun se vrátil
Neuběhl ani týden, když jsme si s Aničkou dávaly kávu u mě doma a najednou někdo zaklepal na dveře. Podívala jsem se kukátkem a tam z nohy na nohu přešlapoval takový slušňák. Hned mi blesklo hlavou: „To je on! Ten má ale drzost!“
Chvíli jsem váhala, pak jsem ale poslala Aničku na záchod, aby ho neodradila, kdyby si náhodou vzpomněl a otevřela jsem dveře. „Kontrola topení,“ spustil osvědčený fígl. Anička zatím ze záchodu potichu volala policii.
Mladík zatím oťukával topení v obýváku a přemýšlel, na co by mě nachytal. „Na sporáku se mi vaří rajská, musím na ni mrknout, vy to tu zvládnete sám,“ nahrála jsem mu. „Jasně. Nádherně voní,“ usmál se, „nespěchejte, já si to tu zatím změřím a sepíšu.“
Šacoval mi skříň!
Zašla jsem do předsíně a nervy mi jen hrály. Policie nikde a já přes skleněnou výplň ve dveřích viděla, jak slušňák reviduje ne topení, ale mé skříně. Rozhodla jsem se tomu udělat přítrž sama. Vešla jsem do pokoje. Trhnul sebou a najednou měl na spěch. Blížil se ke mě a jeho původně milý pohled zledovatěl.
Vteřinu jsme se na sebe dívali a bylo jasné, že oba víme. Už se zdálo, že můj byt opustí i s lupem, který jsem předpokládala že už v kapse má, a já budu moci jen přihlížet. Jak jsem ale podcenila svoji kamarádku.
Vyřítila se ze záchodu a holí, kterou v předsíni našla, ho praštila po hlavě až se svalil. V tu chvíli se za dveřmi ozval rachot: „Policie, otevřete!“ A tak jsme s Aničkou pomohly chytit zloděje při činu.
Než jej odvedli, našli u něho mé zlaté náušnice s řetízkem. Naservírovaly jsme jim ho se vší parádou i s důkazy.
Milada S. (64), Písek