Lidé by si měli uvědomit, že za své chyby jednou zaplatí.

Mám dva sourozence, staršího bratra Karla a mladší sestru Romanu. Náš život byl bohužel poznamenaný tím, jaký byl náš otec. Podle mě se takový člověk nikdy neměl oženit. Vzal si naši matku proto, že ji přivedl do jiného stavu a na svět přišel Karel. Své manželství bral otec jako křivdu a všem to dával vždy tvrdě najevo!

Jeho jediná zásluha

Otec byl vždy extrémně přísný a často míval výbuchy vzteku. Ani já, ani Karel s Romanou jsme ho nikdy neměli v lásce, vždy jsme se ho báli. Nebylo výjimkou, že jsme dostali pohlavek nebo dokonce výprask za nějakou naprostou hloupost.

Cítila jsem, že nás nemá rád a trápilo mě to, protože u svých kamarádek nebo spolužaček jsem viděla odlišný přístup.

Otec nedával přednost ani jednomu z nás sourozenců, trestal nás všechny stejně. Měli jsme z toho věčný stres. Matka byla příliš slabá, než aby se nás zastávala.

Jedinou určitou výhodou bylo, že otec dbal na náš školní prospěch a chtěl, abychom pak vystudovali i vysokou školu.

K tomu nás skutečně dovedl. Žádnou jinou zásluhu na naší výchově neměl. Ostatně i na tu vysokou jsme šli hlavně proto, abychom už konečně vypadli z domova.

Na změnu bylo už pozdě

V dospělosti jsme se všichni oženili a povdávali, ale jak já, tak i Karel s Romanou jsme museli navštěvovat psychologa kvůli tomu, abychom nepřenášeli prožité věci do vlastních rodin. Z otce se ale dědeček nestal, odmítli jsme mu děti byť jen ukazovat. Neměli jsme na to odvahu, ačkoliv se pak v pozdním stáří změnil.

Najednou toužil po rodinných poutech, po společných oslavách a možná i po lásce – zejména poté, co zemřela naše matka. Na to však už bylo pozdě. Dnes už je také po smrti a poslední rozloučení s ním bylo velmi chladné.

Občas se scházíme se sourozenci a bavíme se o tom, jestli jsme otci v závěru života nekřivdili. Vždy ale dospějeme k závěru, že chyba nebyla na naší straně.

Marie K. (58), Litoměřice