Po rozvodu jsem s šestiletou Terezkou zůstala sama. Bylo to dost těžké, a když se po čase objevil člověk, který s námi chtěl sdílet život, vzaly jsme to obě jako velkou šanci do budoucna.
V době, kdy jsem se s Martinem seznámila, jsem získala byt po mamince, která odešla do domova pro seniory. Martin byl velmi zručný, pracoval jako elektrikář, a pomohl mi s renovací bytu.
Koupelnové jádro muselo pryč, zazdil dveře z koupelny do kuchyně a sestavil novou linku, položil koberce.
Vyšlo to tak nějak samo od sebe, že se nakonec přistěhoval i on. První dny byly perfektní, zamilovala jsem se do něj až po uši, a nevnímala jsem, že když se napije alkoholu, bývá pak i několik dní hodně zasmušilý, nic nejí a nikam se mu nechce chodit.
Krátce před Vánoci začal říkat, že ho nic na světě nebaví, nic nemá smysl a on nevidí jediný důvod, proč ráno vstát z postele.
Hlavní téma sebevražda
Na Štědrý den zmizel z domova a vrátil se až pozdě večer, s omluvou a slzami v očích. Prý žil dlouho sám, nemá žádnou rodinu a neunese tolik emocí. Terezka ten sváteční zkažený večer taky oplakala a já jsem začala mít první obavy.
Kamarádka psycholožka trvala na tom, aby Martin navštívil odborníky. Nakonec jsem ho přesvědčila a dopadlo to podle nejhoršího scénáře. Stal se psychiatrickým pacientem s diagnózou deprese. Začal brát léky, ale připadalo mi, že se změnil. Už to nebyl on.
A pak jsem jednou šla z práce a uviděla ho, jak balancuje v otevřeném okně naší ložnice ve druhém patře paneláku. Rozběhla jsem se domů a nakonec ho přesvědčila, že má slézt dolů a nikam neskákat.
Martin potom podstoupil několikatýdenní léčbu v ústavu, kam se dobrovolně přihlásil.
Já ale viděla, že to k ničemu nevede. „Skákat z okna“, jak jsme tomu s Terezkou říkaly, začal poměrně často, i když nikdy nakonec neskočil. Mezitím se dvakrát zkoušel otrávit prášky na spaní zapité alkoholem, ale vždycky tak, že mu bylo jen strašně špatně.
Terezka o tom vyprávěla svému tátovi, když u něj byla na pravidelném víkendu, a ten si se mnou dal schůzku. Jít s pravdou ven, že miluju člověka, který je sice moc hodný a má nás obě rád, ale Terezku pravidelně děsí tím, že se chce zabít, bylo příšerně těžké.
Nic jiného mi ale nezbývalo. A exmanžel druhý den zavolal, že si bude spolu s novou partnerkou brát Terezku častěji, pokud nic nenamítám. Nenamítala jsem, už tak jsem o ni měla strach. Terezce bylo dvanáct a Martin ji děsil.
To bylo v období, kdy přišel o práci, protože příliš často nebyl ráno schopen vstát. Moje láska a opora jakoby nehrála žádnou roli. Už jsem pochopila, že jde o nemoc, se kterou já nic nepořídím.
Pak přišla Terezka s tím, že by se chtěla přestěhovat k tátovi a jeho současné partnerce, kteří bydleli nedaleko od nás. Souhlasila jsem.
Dceřin odchod mne zdrtil
Jakmile Terezčin pokojíček osiřel, všechno na mne dolehlo mnohem silněji. Měla jsem nervy nadranc, vyděsilo mne i projíždějící auto a rozbrečel fakt, že v peněžence mi chybějí drobné.
Snažila jsem se nezůstávat na nemocenské, protože jsem se bála, že přijdu o práci, ale šlo to čím dál hůř.
Občas jsem chodila k Terezčině škole, ale neměla jsem odvahu se s ní setkat. Zjistila jsem, že se Martinovi i mně snaží spíš vyhýbat. Nebo se ptá, proč se nedám dohromady, nejdu do kina, trochu se nebavím.
Jenže já jen seděla doma, všechny pořady v televizi mi přišly jako z jiné planety a jen jsem čekala, až uslyším, kdy se Martin vrací, a jestli je opilý. To znamenalo, že do druhého dne začne otvírat okna nebo přelézat zábradlí na balkoně.
Sousedé na mne pohlíželi čím dál útrpněji, a nebylo divu. Ruce se mi tak klepaly, že jsem se ani nebyla schopná namalovat, vybrat si oblečení pro mne ráno byl naprosto nepřekonatelný úkol.
Jen v okamžicích, kdy jsem volala matce do domova, jsem se snažila sebrat síly a nepůsobit do telefonu zcela zničeně.
Po čase jsem za ní raději šla na návštěvu, aby neměla podezření, že se něco děje. Máma se ale zhrozila, když mne uviděla. A já jí v pláči všechno vyklopila. „Musíš se dát do pořádku a Martina vystěhuj pryč,“ prohlásila pevně. „Ten byt jsem nechala tobě a on tam nemá co dělat.“
Pomohli odborníci a silná vůle
Ale kam? Mám ho vyhodit na ulici? Vždyť je nemocný. Nakonec jsem šla na doporučení kamarádky psycholožky na vyšetření a rychlým výsledkem byla moje hospitalizace a posléze pobyt v lázních. Tam jsem se dala natolik dohromady, že už jsem začala trochu myslet.
Martin propadal do naprosté apatie, nevnímal mne, ale zdálo se, že bude mít poměrně brzy vyřízený invalidní důchod. To byla jediná dobrá zpráva. Ta mne postavila znovu na nohy.
Objevila jsem malou garsonku v suterénu jednoho paneláku u nás na sídlišti, která byla jen za pár korun s tím, že k nájmu patřilo mytí schodů a odklízení sněhu.
Zaplatila jsem tříměsíční zálohu a přestěhovala tam Martinovy věci. Nakonec i jeho, přes jeho chabé protesty. Sama jsem si našla jinou práci v podniku, kde o mé minulosti nic nevěděli, a přestala brát Martinovi telefon. Ten po týdnu stejně utichl.
Musím říct, že to byla doba, kdy mi velmi pomohl bývalý manžel. Chodil mne navštěvovat a Terezce velmi rozumně vysvětlil, že ji teď opravdu potřebuji. Protože exmanželova přítelkyně čekala miminko, Terezka se nakonec vrátila ke mně domů natrvalo.
Dodnes mám nedobrý pocit z toho, že jsem se nechovala k Martinovi nejlépe, ale mám odpovědnost vůči dceři, a už zase žiju jako normální člověk.
Kamila Č. (42), Pardubice