Za změnou chování našich blízkých mohou být okolnosti, které neznáme.

Moje jediná dcera Petra byla po celé dětství bezproblémovou dívkou. Dobře se učila, neměla žádné průšvihy. Její povaha se ale začala měnit v deváté třídě. Přisuzovala jsem to tehdy rodinné situaci, protože jsem se tehdy rozváděla s manželem. Rozpad rodiny Petra dost těžce nesla.

Pomoci jsem se nedočkala

Manžel nás opustil a já jsem zůstala s Petrou sama. Viděla jsem, že se dcera uzavřela do sebe a přestala komunikovat s okolím. Myslela jsem, že se to časem spraví, ale tenhle stav přetrvával, i když Petra chodila na střední školu.

Měla problémy s docházkou, dokonce tak velké, že jí ve druhém ročníku vyloučili.

Nepomohla ani domluva mého exmanžela, aby naší společné dceři domluvil. Využil toho k útoku na mě a obvinil mě, že za problémy Petry můžu já, protože ji nezvládám. Nehodlal do situace nijak zasahovat, takže jsem dál na všechno byla sama. A s dcerou se to nijak nelepšilo, naopak chovala se stále problematičtěji.

Po porodu se zhroutila

Petra se dostala na jinou střední školu, kde mohla pokračovat, ale maturitu pak zvládla až na opakovaný pokus. Stále bydlela u mě a docházelo mezi námi k častým hádkám. Stýkala se s podivnými lidmi a jednou mě málem i fyzicky napadla.

Byla jsem čím dál zoufalejší. Vrchol přišel, když Petra zjistila, že je těhotná.

Zhrozila jsem se, když ani nevěděla, s kým dítě čeká. Rozhodla se, že bude svobodnou matkou. Do porodu se zdálo, že je na tom už lépe, ale měsíc po narození miminka se zhroutila a pokusila se o sebevraždu. Skončila v léčebně, kde u ní zjistili hraniční poruchu osobnosti.

O vnoučka jsem se musela starat já. Naštěstí jsem k tomu měla zanedlouho nového přítele, kterého jsem si později vzala. Vnuka jsme vychovali jako vlastního.

Dcera se o něj nikdy moc nezajímala a i dnes bohužel platí, že střídavě pobývá v léčebně nebo u různých divných lidí. Snad její psychické onemocnění není dědičné.

Ivana S. (64), Hodonín