Člověk, který dlouho a marně touží po lásce, bohužel často nepozná, když ho někdo chce jen využít.
Moje mladší sestra Soňa byla vždy stydlivá a zakřiknutá. Já mám úplně opačnou povahu a do života jsem se vrhla po hlavě. Poprvé jsem se vdala už v devatenácti a do třiceti let jsem se stihla dvakrát rozvést.
Pak jsem se konečně usadila, našla toho pravého chlapa, se kterým jsem chtěla mít děti. Stala jsem se šťastnou a vyrovnanou partnerkou i maminkou. Soni mi bylo vždycky trochu líto. Jako by se jí štěstí vyhýbalo, alespoň to v lásce.
Často jsem si říkala, že bude tak dlouho marně hledat, až někomu naletí. V tomhle odhadu jsem se bohužel nakonec nemýlila.
Její zoufalství narůstalo
Čím déle Soňa byla sama, tím na ní byl horší pohled. Během jejích návštěv u nás jsme strávily povídáním o hledání vhodného partnera nekonečné hodiny. Snažila jsem se dokonce občas zorganizovat „náhodné“ návštěvy mužů, o kterých jsem věděla, že jsou nezadaní.
Nepomáhalo to. Jednou už to vypadalo, že si Soňa domluvila s někým z nich rande, ale dotyčný z toho nakonec vycouval tím, že prostě bez vysvětlení nepřišel. Soně už bylo dávno přes třicet a kromě pár opravdu krátkých vztahů vlastně s nikým pořádně nebyla.
A připadalo jí, že čas utíká stále rychleji. Byla z toho opravdu zoufalá. Začínala se smiřovat s tím, že zůstane celý život sama, bez manžela, bez dětí. Potom se na nějaký čas odmlčela a nemohla jsem ji zastihnout.
Když jsme se konečně znovu zkontaktovaly, najednou jsem slyšela v telefonu úplně jinou Soňu, šťastnou a rozesmátou. Ani mi nemusela prozrazovat, že konečně potkala někoho, kdo jí dal naději.
Připadal mi falešný
Nejprve jsem z toho měla stejnou radost jako moje sestra; možná ještě větší. Byla jsem samozřejmě zvědavá a její „objev“ chtěla co nejdříve poznat. Soňa se tomu dlouho bránila – možná už tehdy podvědomě tušila, že něco není v pořádku.
Nebo to možná byl jen obyčejný strach ženy, která byla dlouho sama a teď se bála, že by jí cokoliv mohlo o nalezeného partnera připravit. Věděla jsem jen, že se jmenuje Bořek a je o tři roky mladší než Soňa.
Potom se sestra konečně odhodlala a zorganizovala alespoň oběd ve třech, kde mi Bořka představila. Nebyl mi sympatický už od první chvíle, cítila jsem v něm něco falešného.
Na Soně jsem viděla, jak je do toho muže naprosto poblázněná – tím spíš, že, jak jsem se dozvěděla, jí slíbil brzkou svatbu. Já jsem měla pocit, že Bořek vidí, jak jsem ho prokoukla.
Mezi námi dvěma rozhodně panoval chlad, kterého si Soňa nevšimla jen kvůli své zaslepenosti.
Jednoho dne zmizel
Informace o průběhu jejího vztahu jsem se dovídala jen částečně a vždy se zpožděním. Soňa si k sobě samozřejmě Bořka nastěhovala. Začala plánovat svatbu. Měla slušný plat a nějaké úspory.
Část jich ale použila k tomu, aby uhradila Bořkovy dluhy – prý vůči bývalé manželce. Viděno zpětně to byl klasický případ podvodu, na který by trochu obezřetnější žena přišla dřív než moje sestra.
Té bohužel všechno došlo až ve chvíli, kdy do svého „nastávajícího“ investovala takřka všechny peníze a jednoho dne našla prázdný byt; zkrátka vykradený. Nejprve tomu odmítala věřit.
Při výpovědi na policii, kam jsem jí dotáhla, zjistila, že nebyla zdaleka první Bořkovou obětí – ostatně tak se ani nejmenoval. Po čase sňatkového podvodníka dopadli někde na Slovensku. Soňu už to nezajímalo.
Ztratila nejen peníze a nějaké věci, hlavně definitivně přišla o iluze. Zhroutila se a musela nějaký čas strávit v léčebně. Dnes je dál sama. Na jakýkoliv zájem od mužů nereaguje.
To mi připadá jako mnohem horší zločin, než skutečnost, že jí ten darebák připravil o úspory!
Olga J. (42), Pardubice