Tatínkova ducha jsem považovala za vodníka. Utekla jsem od rybníka na dvůr. Přišel však i tam. A pak v noci. Co po nás chtěl?
Věřím na to, že se duše od těla oddělí a je schopna existovat samostatně. Jak dlouho, nevím.
Ale je tomu tak. Tento můj názor vznikl a začal se utvářet po tragické nehodě mého otce, kterého jsem viděla den po jeho smrti. Bylo mi pět, a nikdy mě nikdo nestrašil, ani mi v tu dobu nevyprávěl o duchách a posmrtném životě.
Nemohla jsem tedy být ve svém zážitku ovlivněná. Hrála jsem si tehdy u prarodičů ve mlýně, kam se maminka po drtivé ráně osudu uchýlila. Seděla jsem na hrázi u rybníka, a hrála si. Náhle mě vyrušil hlasitý praskot rákosí.
Ohýbalo se, jako by se jim kdosi prodíral směrem ke mně. Bylo to cosi velkého, já to však neviděla. Lekla jsem se, že to je vodník, vyskočila a utíkala na dvorek. A tam jsem ho najednou spatřila. Stál u vrátek a díval se na mě.
Byl bledý a průsvitný
Hned jsem si neuvědomila, že je otec mrtev a rozběhla jsem se ho přivítat. Těsně před brankou jsem se zarazila. Viděla jsem ho sice naprosto zřetelně, ale zároveň jsem také viděla skrz něj.
Byl to on, a přitom byl průsvitný. Jeho tělo se celé chvělo, jako když se díváte na někoho přes horký vzduch. Otočila jsem se a utíkala domů. „Maminko, u vrátek je tatínek!“ Vběhla jsem do kuchyně. Matka přiskočila k oknu, vzápětí vykřikla a omdlela.
Když ji babička přivedla k vědomí, třásla se a opakovala pořád dokola, že otce viděla taky. Ještě dlouho po pohřbu mě i mladší sestru v noci budila a musely jsme se modlit za klid otcovy duše. Vždycky vyskočila z postele se slovy: „Co po nás chceš?“
Pomohla kořenářka
Naprosto zoufalou maminku na pokraji šílenství odvedla babička k místní bylinkářce, která věděla hodně nejen o bylinkách a lidovém léčitelství, ale také o magii, tajemnu a záhrobí.
Ta jí poradila, aby nad svou postel pověsila svatební fotku, že otec nechce, abychom na něj zapomněly. Jakmile to matka udělala, otec se už nikdy v noci neobjevil. Od té doby jsem viděla nebo vnímala mnoho mých drahých, kteří zemřeli.
Vždycky se se mnou přišli rozloučit. Bylo to pokaždé několik minut po jejich smrti a vždy jen krátce, jako by spěchali. Pak jsem je už nikdy nespatřila. Jedině ve snech nebo v období Dušiček dávají vždy najevo svou přítomnost.
Olga K.(53), Klášterec nad Ohří.