Zdálo se mi, že padám do rozbouřené řeky. Druhý den jsem odmítla služební cestu. V nemocnici skončil kolega.

Věštecké sny většinou nemívám, ale tentokráte jsem se vzbudila v noci zpocená hrůzou. Ten sen sám o sobě tak strašný nebyl, zanechal ale na mě velmi nepříjemný pocit strachu, stísněnosti a blízkého nebezpečí.

A právě pocit ze snu je to nejdůležitější, čeho se máme podle psychologů držet. Co se mi tehdy zdálo? V našem městečku jsem se blížila k jednomu z mostů přes řeku a chtěla po něm přejít. Byla jsem už téměř na druhé straně, když tu se most otřásl.

Viděla jsem, jak se rozlomil a začíná se mi drolit a bortit pod nohami. Posedla mě hrůza. Rozběhla jsem se, abych dosáhla břehu.

Bylo ale již pozdě, stavba se přede mnou zřítila do řeky a mně nezbylo, než se rozběhnout a ze všech sil skočit co nejdéle… Jenže břeh byl daleko až příliš a já padala do hluboké řeky.

Vytáhl mě z vody ven

Dopadla jsem do temné rozbahněné vody, která byla prudká. Snažila jsem se plavat, ale proud mě strhával a vláčel podél břehu.

Kdykoliv jsem ze všech sil dosáhla břehu a chytla se trávy nebo kořenů stromů, co tam rostly, neudržely mě a voda mě zase strhla a vlekla dál. Bože! Lekla jsem se. Tam dole je přece jez! Co bude, když se dostanu až tam?

V hlavě mi hučelo a zněla jakýsi sborový zpěv – jako bych byla v židovské synagoze. Bojovala jsem se zarputilým živlem a cítila, jak mi ubývají síly. Už jsem to málem vzdávala, když mě chytl kdosi za ruku a táhl z vody ven. Zvedla jsem hlavu a koho nevidím?

Mého dlouholetého kamaráda. Byl to Žid a říká se o něm, že zvládá magii a různé čáry. Já osobně jsem ale žádný rituál u něj nezažila.

Pochopila jsem varování

Byla jsem mu ve snu vděčná za záchranu. Už ani nevím, co mi říkal. Před něčím mě varoval. Cítila jsem, jak se třesu hrůzou a zimou, až jsem se z toho probudila. I v posteli jsem se třásla a cítila hrozný chlad a vlhko.

Nemohla jsem se zbavit tíživého pocitu, že mi něco hrozí. A ten stav mi vydržel až do rána. Nebyla jsem potěšená, když jsem si uvědomila, že mě ten den čeká daleká služební cesta,. Tím moje nervozita ještě stoupla. A tak jsem se rozhodla!

Prostě nikam nepojedu, a basta! Dlouho jsem nebyla nemocná, tak nepojedu tentokráte nikam. A už jsem zvedala telefon. V práci nadšení nebyli, ale co jim zbývalo? Služební auto bylo přichystané. Tak jel můj kolega.

Jen dvě hodiny na to volal, že s autem havarovali. Nikomu se sice nic vážnějšího nestalo, ale auto je na odpis zmuchlané v poli, a oni v nemocnici.

Petra K. (54), Brno.