Opakovaně se mi zdál podivný výjev, jehož význam jsem pochopila až později.

Byla jsem zvyklá většinu života žít ve městě. S manželem a dětmi jsme obývali byt v panelovém domě na sídlišti na kraji Prahy. Později, když syn a dcera, jak se říká, vyletěli z hnízda, přemýšleli jsme s Michalem, mým manželem, co dál.

Byt jsme měli v osobním vlastnictví, ale na stáří jsme si chtěli pořídit spíš nějaké menší a klidnější bydlení. Hledali jsme dlouho, nijak jsme nespěchali.

Nový byt, který jsme našli, byl ve staré zástavbě malého městečka na Vysočině. Ideální bylo, že jsme tam mohli najít i práci. Proto jsme neváhali a stěhování proběhlo celkem rychle.

Křičela jsem ze spaní

První dva týdny jsem si nové bydlení doslova vychutnávala. Oproti Praze tam byl naprostý klid. Měli jsme nedaleko do lesa, což jsme s manželem bohatě využívali. Pak přišla noc, která byla první z delší řady takových, na něž bych nejradši zapomněla. Zdál se mi totiž příšerný sen.

Byla jsem v tom snu mladá a kráčela večerní krajinou směrem ke kolejím. Tam jsem se postavila a čekala. Stála jsem čelem k přijíždějícímu vlaku, který se rychle blížil. V poslední chvíli jsem chtěla utéct, ale už to nešlo. Následoval krutý náraz, po němž jsem se probudila.

Manžel byl také vzhůru a lampička na nočním stolku svítila. Michal se na mě díval starostlivě a ptal se, jestli jsem v pořádku. Prý jsem ze spaní křičela. Také jsem byla celá zpocená. Vyprávěla jsem mu, co se mi zdálo. Celý den jsem potom byla hodně zaražená, pořád ve mně ten sen dozníval.

Bála jsem se další noci

Ještě několik dnů jsem o tom snu přemýšlela a přes den se mi v myšlenkách vracel. Bála jsem se následující noc usnout a uklidnilo mě, když jsem jí prožila v klidu.

Čím více jsem se od oné noční můry vzdalovala, tím víc jsem ji brala jako nepříjemnou věc, která se zkrátka asi každému někdy v životě přihodí.

Jenže za necelý měsíc se všechno opakovalo, dokonce skoro přesně jako předtím. Dobře jsem si před usnutím uvědomovala, že je zrovna úplněk – měsíc docela ostře svítil i do naší ložnice a musela jsem zatáhnout závěsy.

Poté, co jsem hrůzný sen s jedoucím vlakem prožila znovu, napadlo mě podívat se, jestli náhodou tehdy také nebyl měsíc v úplňku.

A skutečně byl! Bylo to divné a podezřelé nejen mně, ale také manželovi. Další noci s úplňkem jsem se pak bála a jak se blížila, byla jsem čím dál nervóznější.

Stalo se mi to znovu a jen se tak potvrdilo, že mě ten krutý výjev s tragickým koncem pronásleduje pravidelně.

Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Aby se to neopakovalo počtvrté, vzala jsem si před novým úplňkem silné prášky na spaní. Nebylo to nic platné, všechno se zopakovalo i po čtvrté.

Dávná historie

Tehdy jsem se rozhodla, že musím vyhledat nějakou odbornou pomoc. Nechtěla jsem navštívit psychologa nebo psychiatra, protože jsem se necítila nijak nemocná, pouze vystrašená. Také bych jim to asi špatně vykládala.

Michal mi našel jednu paní, která se zabývala ezoterikou. Při rozhovoru se mnou mi řekla, že se moje noční můry nejspíš vztahují k něčemu, co se stalo v tom našem novém bytě. Začali jsme tedy pátrat po jeho historii. Vyptávali jsme se místních lidí.

Zpočátku to vypadalo, že nikdo nic neví, ale pak manžel promluvil s jedním hodně starým pánem. A ten si vzpomněl, že v bytě bydlela rodina s mladou dcerou, která byla nešťastně zamilovaná. Když jí její vyvolený odmítl, skočila pod vlak.

Pomyslela jsem si, že se to nejspíš stalo za noci s úplňkem. Jakmile jsem přišla na příčinu svých nočních můr, tak zmizely a už se neopakovaly. Možná si jen ztracená duše mladé sebevražedkyně přála, abych se seznámila s jejím příběhem.

Hana S., (61), Vysočina