Měla jsem úžasnou práci, která zahrnovala časté pobyty v Itálii. Mám ráda slunce i moře, takže to bylo naprosto ideální. Žít natrvalo jsem tam ale nechtěla, to jsem věděla od začátku.

Když se otevřely hranice, začala jsem brzy pracovat jako delegátka jedné cestovní kanceláře. Hrozně mě to bavilo, jazyk jsem ovládala skvěle a v Itálii jsem si ho postupně ještě zdokonalila.

Jezdila jsem většinou na stejné místo, zaměstnanci hotelu i ostatní lidé v okolí byli přátelští, za ta léta jsem tam získala i přátele, byly to báječné roky.

Bavila mě práce s lidmi, a ačkoli jsem účastníkům zájezdů musela být neustále k dispozici, občas se mi podařilo si vyšetřit i nějaký ten čas pro sebe.

Samozřejmě nebylo možné jít do baru a do rána se tam bavit, protože následující den jsem zase musela být fit a starat se o svůj zájezd.

Náhlé vzplanutí

Uvolněná atmosféra přímořského letoviska však letním láskám a hrátkám vyloženě nahrává a morálka je tak poněkud uvolněnější než kdekoli jinde, to jsem často pozorovala i u svých klientů, respektive klientek.

Nečekala jsem však, že něco podobného se stane i mně – a navíc to nezůstane bez následků.Tehdy jsem se zrovna rozešla se svým přítelem, který neskousl to, že jsem tak často pryč a daleko od domova.

Navíc začal žárlit a stále častěji jsme se hádali – on si začal představovat, co všechno a s kým vším v té Itálii za jeho zády provádím a nenechal si to vůbec vymluvit.

Hrozně mě to štvalo, protože jsem se do té doby opravdu chovala přímo vzorně, ale když se mi nepodařilo ho o tom přesvědčit, došlo mi, že se budu muset buď vzdát své práce, nebo jeho.

Spadly řetězy

Rozhodla jsem se pro práci. Když mi nevěřil teď, nebude mi věřit nikdy, říkala jsem si. Náš rozchod nebyl úplně jednoduchý, dal mi psychicky dost zabrat. A tak jsem odjela s dalším zájezdem ne zrovna v nejlepším rozpoložení.

Ale na druhou stranu jsem se konečně cítila volná, jako by ze mě spadly těžké řetězy, které mě dosud poutaly. A pak jsem na pláži potkala Alessia a byla to láska na první pohled.

Najednou jsem si dokázala najít kdejakou volnou chvilku, abych mohla být s ním a přitom nezanedbávat své povinnosti.

Milostné vzplanutí po třech týdnech vyvanulo. Alessiovy city ochladly a přestal se mi ozývat. Nakonec jsem ale odjížděla smířená s tím, co se stalo, rozhodně jsem ho nechtěla na celý život.

Bylo to krásné a bylo toho dost, říkala jsem si.Po návratu domů mě ale zasáhla drsná realita. Moje menstruace se zpozdila. Nejdřív jsem se nestresovala, to se přece občas stává, zvlášť při častém cestování. Odjela jsem pak na poslední turnus a stále nic.

Těžké rozhodování

Pro jistotu jsem si v lékárně koupila těhotenský test a noční můra posledních dní se proměnila ve skutečnost. Hlavou mi vířily tisíce myšlenek, z nichž první byla ta na potrat, ale nejdřív jsem si chtěla všechno dobře rozmyslet.

Nebyla jsem už nejmladší a bála jsem se, aby mi případný zákrok později nezpůsobil komplikace a já se úplně nepřipravila o možnost mít děti. A jako naschvál jsem v ten den narazila na Alessia. Koukali jsme na sebe a on mě pak pozval na skleničku.

Souhlasila jsem, že večer přijdu, a celý zbytek dne jsem přemýšlela, jestli mu to mám říct. Nakonec jsem se rozhodla, že bude fér, když mu to řeknu, ale byla jsem rozhodnutá po něm nic nechtít. Alessio byl po mém sdělení nejdřív v ještě větším šoku než já.

Nakonec ale situaci ustál a chtěl, abychom spolu začali žít a dítě si nechali. To mě překvapilo, už jsem s něčím takovým nepočítala. Vyžádala jsem si čas na rozmyšlenou, a i když se mu to moc nelíbilo, souhlasil. Celé dny i noci jsem svoji situaci probírala ze všech stran.

Alessio mě každý den bombardoval dotazy, jestli už jsem si vše rozmyslela, dokonce tvrdil, že našel domek, ve kterém bychom mohli žít, že jeho matka se na vnouče těší… To mě ale spíš děsilo.

Nakonec jsem se rozhodla si dítě nechat, ale s Alessiem jsem žít nechtěla. Vždyť jsme se prakticky neznali a já v Itálii natrvalo zůstat stejně nechtěla.

Napsala jsem mu to v den svého odjezdu, bála jsem se, že by ztropil scénu. Odjela jsem zpátky do Čech. Naštěstí mi rodiče byli velkou oporou a já se mohla soustředit na sebe a na dítě. Narodil se mi Honzík. Ale otce jsem neuvedla.

Bylo to náročné období, ale s pomocí rodičů jsem to zvládla, a když byly Honzíkovi tři roky, mohla jsem se vrátit do práce, i když ne na své původní místo. Jenže po dvou letech se tu najednou objevil Alessio.

Bezvýchodná situace

Vypátral mě přes cestovku a začal jednat. Nárokoval si právo na syna. V tom jsem mu bránit nechtěla, ale netušila jsem, jaké to bude. Když Honzík povyrostl a Alessio ho měl u sebe na prázdninách, odmítal mi ho vracet, nechával se zapírat.

Navíc se snažil mi škodit, jak to jen šlo, psal na mě stížnosti do práce a vyhrožoval, že mi syna sebere. Prý se mu u něj stejně líbí víc. Brzy jsem byla na pokraji nervového zhroucení.

Nakonec jsem se sama rozhodla dát vše k soudu, aby upravil styk Alessia se synem. Zatím nevím, jak to dopadne, ale doufám, že právo bude na mé straně…

Andrea (44), Praha