Dlouho jsem se své dceři vysmívala. Potom mě za to osud potrestal.
Vždycky jsem dávala přednost zdravému rozumu před všelijakými záhadami a nadpřirozenými jevy. Pokud mi o nich někdo vyprávěl, tak jsem ho se zájmem vyslechla, chápavě pokývala hlavou, ale myslela jsem si vždycky své.
Nejčastěji jsem se takto dostávala do sporu se svojí starší dcerou Adélou. Ta byla mým pravým opakem. V pátek třináctého by nejradši nechodila do práce, za vším viděla činnost andělů nebo zlých sil. Ráno samozřejmě vždycky vykročila do světa pravou nohou.
Šli jsme klidně dál
Loni jsme se jednoho dne s Adélou šly podívat po obchodech. Na taková dlouhá odpolední nakupování nás nikdo nedoprovázel – ani můj muž Martin, ani zeť David nepatřili v tomto směru k příliš trpělivým typům.
Obešly jsme spoustu malých obchůdků a nakonec zamířily do velkého nákupního centra.
Až tam jsme se setkaly s Martinem a Davidem a zašli společně na jídlo do rychlého občerstvení. Zamířili jsme zpátky domů, ale kousek od obchodního centra nás najednou Adéla všechny zastavila. Před námi na chodníku stála černá kočka.
Nechápavě jsem se na dceru podívala a ta mi řekla, že musíme počkat, jestli nám zvíře nepřeběhne přes cestu.
Začala jsem se tomu smát a příliš vstřícně se na tenhle přístup netvářili ani můj muž se zetěm. Vzápětí ona kočka skutečně přešla na druhou stranu chodníku. Adéla odmítla pokračovat. Málem se kvůli tomu s Davidem pohádali.
Já, manžel i zeť jsme klidně šli dál, zatímco dcera zvolila dlouho okliku, než se k nám znovu připojila.
Zanedlouho to začalo
Brala jsem to všechno jako hloupý rozmar a několikrát jsem se pak ještě dceři vysmála. Brzy mě ale smích začal přecházet. Nás tři, kteří jsme nedbali Adélina varování, totiž v krátkém sledu potkaly velké nepříjemnosti. Nejdříve to potkalo mého muže, který byl vyzvednout auto v opravně.
Cestou domů ale havaroval, když vozu selhaly brzy a on vjel do křižovatky na červenou. Nikomu se naštěstí nic nestalo, vůz byl ale rozbitý. Martin, který už měl nějaké hříchy z minulosti, navíc přišel o řidičský průkaz.
Bylo to hodně nepříjemné, protože za onu opravu vozu jsme dali hodně peněz a nyní bylo auto k ničemu.
Tehdy jsem si ještě na onu černou kočku nevzpomněla. Podezření jsem začala mít, až když mi v autobusu někdo odcizil peněženku. Zrovna jsem vybrala větší hotovost, navíc jsem tam měla i platební kartu.
Doklady jsem naštěstí nosila jinde, ale i tak se jednalo o další velký zásah do rodinného rozpočtu.
Vypadalo to, že si budeme muset půjčit od Adély, protože mladší dcera žila daleko a nebyla na tom finančně příliš dobře. Zeť David měl dobře placenou práci.
Jako z udělání se ale pár dnů nato ukázalo, že firma, kde byl zaměstnán, bude propouštět – a David se také ocitl na černé listině.
Dnes vím, že měla pravdu
Vypadalo to, že problém s výpovědí vyřeší zeť obratem, protože našel firmu, kde by ho hned zaměstnali. Když šel ale na pohovor, tak na ulici uklouzl, upadl a zlomil si nohu tak nešťastně, že byl na čas vyřazen z normálního života.
Teprve po této další katastrofě, která nás všechny postihla, prohlásila Adéla, že nás osud trestá, protože nevěříme pověrám.
Kdybychom prý tehdy obešli místo, přes které přešla ona černá kočka, tak jak to udělala ona sama, nic by se nám nestalo. Tentokrát už se jejím slovům nikdo nevysmíval, fakta totiž svědčila ve prospěch její verze.
Dceři samotné se skutečně vůbec nic nestalo, vlastně měla spíš štěstí, protože ji v práci povýšili.
Z toho smolného období se obě naše rodiny dostávaly celkem dlouho, nakonec jsme ale všechno vyřešili. Od té doby se ale nesměji žádným pověrám a kdykoliv vidím černou kočku, jak mi přebíhá přes cestu, vybavím si, co tehdy následovalo.
Raději se vždy vrátím nebo změním směr. Nechtěla bych si zase naplno vybírat smůlu!
Iveta L., (56), Olomouc