Radostné čekání na miminko skončilo katastrofou. Nebylo vůbec nikomu podobné. Syn si byl jistý, že není jeho a chystal se podat žádost o rozvod!
Toho okamžiku jsme se obávala už několik měsíců. Snacha se mi totiž svěřila, že jejich vymodlené miminko není mého syna. Chtěla se mu přiznat k náhodné nevěře, ale já ji zastavila. Přemluvila ji, aby to nedělala. Vždyť proč si způsobit zbytečné problémy?
Ti dva byli jeden pro druhého snad stvořeni. O potomka se snažili skoro deset let a teď, když by mohli být konečně šťastní, by všechno zničila.
Hned věděl, že není jeho
Byla jsem si jistá, že tuto informaci můj syn nepotřebuje vědět! Pár měsíců uběhlo jako voda a na svět přišla snad nejkrásnější holčička pod sluncem. Dostala jméno Jasmína! „Není nějaká moc snědá? A nemá takové zvláštní velké oči?“ ptal se hned, jak ji uviděl.
Za chvíli měl jasno. Není jeho! Sdělil mi to hned na chodbě porodnice, byla jsem se na malou také podívat. Věděla jsem, že má pravdu, ale nesměl se za žádnou cenu nic dozvědět! Bylo to zvláštní, ale se snachou jsme spolu měli velmi blízký vztah.
Jako by byla ona moje dcera a syn jen zeť! Proto jsem to byla já, komu se svým trápením tehdy svěřila. „Mamko, je to hrozné, ale to miminko, co čekám, není tvého syna. Já mu byla nevěrná! Jen jednou a ani nevím s kým.
Tedy, vím, ale byla to náhodná známost.“ Přiznala a rozplakala se. Rozuměla jsem jí. Z touhy po dítěti udělá každá žena cokoli!
Chtěl se rozvést
Tajemství snachu stále tížilo a nyní mělo vyjít napovrch. Syn stál proti mně na chodbě porodnice a vzrušeně líčil, že miminko není jeho. „Podám žádost o rozvod !Nenechám ze sebe dělat hlupáka! Aby se mi všichni smáli!“ vykřikoval. Skoro z něho šel strach!
Snažila jsem se ho uchlácholit, ale nepodařilo se mi to! Vůbec jsem nečekala, že by se něco takového mohlo stát. Předpokládala jsem, že syn bude z dítěte v sedmém nebi a nějaké zkoumání podoby ho vůbec nenapadne. No, překvapil mě, ale bohužel nemile!
Nezbývalo, než se vytasit s obrovskou lží. Měla jsem ji vymyšlenou dlouho, ale chystala se ji použít až v krajním případě. Až když to bude nezbytně nutné! „Počkej Luboši, musím ti něco říct.
Je to pro mě hrozně těžké a doufala jsem, že se to nikdy nedozvíš!“ řekla jsem co nejtragičtějším hlasem a rukou mu pokynula, aby si sednul vedle mě na lavici.
Lhala jsem, jako když tiskne
Chvíli přešlapoval, ale potom ho přemohla zvědavost. Kula jsem železo, dokud bylo žhavé: „No, to miminko, Jasmínka, je tvoje. Tu podobu zdědila po tvém otci!“ Syn na mě chvíli nevěřícně zíral a potom skoro zakřičel: „Děláš ze mě blbce?
Vždyť není našemu tátovi vůbec podobná. Umřel teprve před rokem a ty myslíš, že jsem zapomněl, jak vypadal?“ Už chtěl vyskočit a jít pryč, když jsem znovu promluvila: „No právě. To je oč tu běží. To já byla nevěrná. Tvůj tatínek nebyl tvým biologickým otcem.
Byl jím někdo jiný! A po něm je Jasmínka. Jako by mu z oka vypadla!“ Byla to samozřejmě obrovská lež. Ale syn na ni skočil. Spolkl mi ji i s navijákem, jak se říká! Možná to bylo tím, že v hloubi duše chtěl uvěřit. Ale hlavní bylo, že uvěřil. Oddychl si.
Ani nevyzvídal, kdo byl jeho pravým otcem. Rozeběhnul se za svojí ženou a malou Jasmínkou! Na rozvod zapomněl. Je z něho šťastný otec a já svojí milosrdné lži nelituji. Vždyť zachránila synovi manželství!
Marie S. (57), Hodonín